Vzpomínky

Jak jsem se začala léčit

10. září 2017 v 17:50 | Ten, kdo to napsal
Úplný začátek dvou velkých kroků (návštěva psychologa a návštěva psychiatra (o 3 měsíce poté)) mi zprostředkovali přátelé přes horu ukecávání a přesvědčování, že mám problém a potřebuju odbornou pomoc. Neměla jsem problém v tom, že bych si myslela, že problémy nemám, nebo že bych byla přesvědčená o tom, že problém má mé okolí. Věděla jsem moc dobře, že jsem bojácná, extrémně náladová, citlivější až nedůtklivá, snadno se rozbrečím, špatně se mi usíná i vstává, mám pokleslé stavy, kdy všechno vidím černě atd. Jenže problém nebyl ve slepotě nebo házení viny na druhé, já prostě Netušila, že to, co se se mnou děje, není má vina, má neschopnost. Myslela jsem si, že jsem prostě jen nesmělá, stydlivá, citlivá, náladová atd., což postupně překonám, až budu procházet životem. Myslela jsem si, že si pomoc nezasloužím, protože všechno je to jen mou neschopností, hloupostí, leností, pomalejším tempem vývoje apod. Nejspíš i proto, že jsem to podobně slýchala od svého okolí a od některých dobromyslů dostávala i jakési "mateřské" lekce, které mi měly pomoct, ale vlastně mě spíš srážely, protože byly ponižujícího pojetí, bez projevu pochopení... Blízcí mě nakonec přesvědčili, že to mám zkusit, že se tam najdou i lidé s "menšími" problémy...

Psycholožka byla zdarma a moc milá, spíše poslouchala a já se konečně někde otevřela a mlela, jak to ze mě padalo. Nemyslela si, že mám nějakou vážnější nemoc, nakonec ani můj strach vstoupit do autobusu nepovažovala za nic výjimečného. Ale je pravda, že jsem u ní dlouho nebyla. Jednu schůzku u ní jsem zakončila dřív, abych dojela na přednášku o sociální fobii, která pro mě byla velmi důležitá. Zajímalo mě, jak moc se od takových lidí liším. Až jsem nakonec zjistila, že jsem jedním z nich. Naprosto přesně a velmi silně. Bála jsem se vyjít ven, abych nemusela zdravit sousedy; přecházet silnici, aby mi nemusela zastavovat auta a já je nezdržovala a případně nenaštvala; vstoupit do autobusu, aby se na mě nikdo nedíval; sednout si v autobuse, abych nemusela říct nahlas nějaké babičce, aby si šla sednout, protože by to na mě otočilo pozornost; dojít do školy, protože tam musím zdravit učitele a budu na očích kdekoliv v uličce; přihlásit se během hodiny, abych nebyla zase na očích; nekonečně mnoho dalších situací... ; Ta přednáška mi mluvila z duše a já okamžitě po ní začala chodit mezi další fobíky a učila se s nimi sociálním dovednostem. Protože člověk, který se nebojí, mi nemůže dost porozumět a být mi oporou, když selžu. Nebude mít takovou trpělivost ani si neuvědomí, co všechno mě v té situaci vlastně rmoutí. Mezi fobíky jsem se cítila úžasně, přijatě, pochopeně. Konečně mě někdo nesoudil a nesnažil se mě necitlivě poučovat, jako kdybych snad ani neměla tušit, že nejednám standardně a jako "normální" člověk.

Dny se krátily a blížilo se zkouškové období v druháku. První ročník jsem prošla s prospěchovým stipendiem. Mí bývalí učitelé na střední by se tomu nedivili. Jenže ve druháku jsem postupně ztrácela sílu, hroutila jsem se a nedokázala se vůbec soustředit na školu, plnění docházky.. Byla jsem hrozně zoufalá! Nechtěla jsem zklamat matku, nechtěla jsem odejít do práce, protože mi bylo jasné, že se tam budu hroutit stejně tak a možná ještě víc. Ve stavu, kdy nejsem schopná se ohradit, vyjádřit svůj názor, požádat o pomoc nebo něco odmítnout.. to by bylo sebevražedné. Navíc jsem zjistila, že mám jakýsi endometriom a měla bych jít na operaci. Dohromady to způsobilo takové stavy, že jsem se nechala přesvědčit, že mám zajít do krizového centra. Tam byli tak vstřícní lidé! Zjistila jsem, že jsem neurotická, a doporučili mi psychiatra. No, vlastně se mi opravdu ulevilo. Zjistila jsem, že si celý život jen nevymýšlím a že ze mě může spadnout to břemeno smyšlené viny. Že nejsem zdravá natolik, aby mi stačily běžné životní lekce, ale že potřebuju léčbu, terapie. Ale vůbec největším osvobozením pro mě bylo, když mi psychiatrička doporučila přerušit studium a jít se léčit. Konečně..

A teď si představte, že tohle všechno se stalo během 4 měsíců. Ještě v srpnu jsem si myslela, že jsem neschopný vyvrhel společnosti, který jenom simuluje, aby nemusel makat. A pak skončím u psychiatra (a přeruším studium), kterého jsem do té doby považovala za doktora jen těch extrémně nebezpečných nebo extrémně psychicky nemocných lidí. Předsvědčila jsem se ale o tom, že za ním chodí i vesměs normální lidé, na kterých nic nepoznáte, kteří vás nijak neohrozí, mohou být inteligentní a velmi dobří přátelé, fungovat ve společnosti. Pacientů by mělo být v ČR přes 100 000, přesto si myslím, že to je pořád jen malé procento ve srovnání s tím, kolik lidí tuto pomoc ještě potřebuje. Snad kvůli předsudkům nebo potížím, co jsem měla já, s tím budou ještě problémy... Pokračování snad příště
 
 

Reklama