Vzpomínky

Jeden z nejhorších zážitků v životě

28. září 2017 v 0:40 | Ten, kdo to napsal
Stalo se to na dětském táboře, což nejspíš nepřekvapí. Bylo mi kolem 12 let a protentokrát jsem se rozhodla změnit "firmu", která tábory pořádala, jelikož na těch předchozích jsem měla špané zkušenosti se řvaním, dysrespektem k mým potřebám a přehnanou soutěživostí dětí, jeden ročník na mě bylo dokonce svedeno veškeré neštěstí družstva. To jsem netušila, že tenhle tábor bude ten nejhorší a cokoliv předtím byl jen slabý odvar utrpení.

Neměla jsem kamarády, bydlela jsem v chatce s třemi neznámými děvčaty podobného věku, co se mezi sebou dobře znaly. Tábor na 14 dní, několikrát denně hry, minimálně dvě diskotéky za celý tábor (v chajdě v lese. A to si říkali tábor se zaměřením na ochranu přírody), málo získatelného pití bez nutnosti jeho koupě. Když byla načata druhá polovina tábora, začalo se smrákat a několik dní za sebou nonstop pršelo - hodně programu se zrušilo, zůstávali jsme na chatkách. Zároveň nás vedoucí upozornili, že se začaly ztrácet peníze. Vzala jsem to celkem s klidem, běžně jsem si schovávala peníze na několik míst, aby měl zloděj perné chvíle. Tu se jednoho dne stalo, že se jedna starší holka (asi 14 let) rozhodla vzít vyšetřování krádeží do svých rukou...

Po jednom obědě jsem se vracela v klidu do chatky. A v mé posteli seděla ona, bez povolení, bez omluvy. Jen se na mě tak přísně zadívala a zeptala se vážně: "Víš o tom, že se na táboře ztrácejí peníze?". Nevěděla jsem, že od toho okamžiku pro mě začne několikadenní peklo, které bude navíc podpořeno neustálým deštěm a tedy maximem volného času. Ta holka na mě zkoušela různé metody a snažila se ze mě dostat jediné - přiznání, že jsem ukradla peníze. Svítila na mě baterkou a tvrdila, že když nemrkám, tak určitě lžu. Sledovala mé prsty a tvrdila, že když se mi klepou, tak také lžu. Neustále se mi dívala do očí, sledovala sebemenší reakce, které hned rozvinula jako důkaz proti mně. A nebyly jsme tam ani v nejmenším samy, v té chatce byli minimálně 4 další lidi, co to celou dobu (několik odpolední, možná i dopolední) pozorovali a nikdo z nich se mě nezastal. Naopak jí přikyvovali a jeden z nich dokonce řekl "už se těším, až se přizná". Ta svině byla na táboře oblíbená, hýřila vtipem, nosila pěkné oblečení, líčila se, byla starší, sexy a odvázaná - kdo by pochyboval o tom, že dělá něco špatného, přeci šlo o všeobecné dobro získat ukradené peníze... Haha. V životě jsem nic vědomě neukradla (max. jako mimino, když jsem nechápala pojem "vlastnictví"). Sledovala mě i venku, kde jsem se snažila najít klid a koncentrovat se...

Postupně jsem ztrácela jistotu a sílu. Jak se tak na mě dívala, ten přímý pohled byl velmi ostrý a hypnotizující. Najednou se mi začaly přepisovat vzpomínky, viděla jsem ve své hlavě, jak si beru z cizí tašky nějaké peníze. Začala jsem tomu postupně věřit, zároveň se ve mně stupňovala panika a nejistota. Byla jsem zoufalá a ona mě nenechala vydechnout. Nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Nakonec změnila strategii a rozhodla se mi dát pauzu. Zjistila, že se mi líbí jeden kluk a tak se mi ho snažila dohodit. Mně bylo jasné, že je to jen další taktika, jak ze mě dostat za každou cenu konkrétní reakci, ale bylo to pořád příjemnější než to předtím. Pozvala ho do chatky, on zjistil, že se mi líbí, a dal najevo, že by to se mnou zkusil. Tak jsme si tak nějak všichni v chatce povídali (7 lidí), dokonce jsme si dali pusu (ale jen na tvář, naštěstí). Ta holka mi ještě ukazovala, jak se správně starat o mužský úd na modelu koštěte. To mi bylo docela nepříjemné. Snad ten samý den za mnou pak ten kluk přišel a oznámil mi, že mu řekla všechno o tom kradení, že nechce chodit se zlodějkou a že se mám přiznat. Přesně to jsem čekala. Po dalších úmorných hodinách jsem nakonec "přiznala", že jsem něco ukradla. Ona poslala všechny ven z chatky...

Řekla mi "vždyť jsi nic neukradla, tak proč se přiznáváš?" soucitným tónem. Cítila jsem mírnou úlevu, ale později se mě zmocnil obrovský hněv. Tak ona mě celou dobu šikanuje, přestože už dávno mohla přestat, protože ví, jak se věci mají? Ještě předtím tvrdila, že by se chtěla stát psycholožkou. Ona jakožto osoba, která dělá zvrhlé experimenty na dětech a ještě ohrožuje jejich mravní výchovu? S tou bytostí se v životě nechci potkat a kdykoliv jdu na nějakou terapii, žádám terapeuty, aby mě informovali, pokud se tam má dostavit někdo dle mého popisu (jako stážista třeba), abych mohla vyjádřit nesouhlas s její přítomností... Nakonec pustila zase všechny do chatky a pokračovalo to v podobném duchu, jen byla trochu klidnější a vypadala spokojeněji. Jenže já jsem jí chtěla dokázat, že není dobrý psycholog, chtěla jsem se zachovat neočekávaně - když mi řekla, že mám pět minut na rozmyšlenou, abych řekla konečný verdikt, rozhodla jsem se použít kompromis. Tvrdila jsem, že jsem ukradla 50 korun místo předchozích 200. Byla nasraná, tvrdila že lžu a dožadovala se čísla na mou matku. Odešla z chatky a dělala, že s ní telefonuje. To jsem ale zjistila až po táboře, věřila jsem jí to. Po "rozhovoru" ji "citovala", že je rozzlobená a že mám říct pravdu. A pak už nevím, jak to bylo. Vím jen, že někdy v průběhu celého toho pekla se mnou šla za vedoucím, abych se mu osobně přiznala. A naštěstí tam nebyl. Opravdu nevím, co by se stalo v opačném případě, musela bych snad platit? Dostala bych druhý veřejný lynč? Poslední věc, co se týkala celého případu, bylo jak za mnou nakonec osobně přišla večer před odjezdem. Vypadala seriózně, usmívala se, jako by vůbec nechápala, že mi něco udělala. A stejně seriózně odešla, když jsem jí na její otázku "už víš, jestli jsi to ukradla" odpověděla "ne, neukradla". Den poté jsme se vraceli domu a já jsem se bála matčiny reakce. Nikdo jí ale nevolal...

Té děvce přeju, aby se psychologem nikdy nestala, nebo aby alespoň MUSELA projít důslednou sebereflexí a přečetla si několik knih o šikaně, manipulaci, svědomí atd. Aby se uvědomila, co všechno udělala špatně a že mi rozhodně dluží velkou omluvu a možná i finančí náhradu za braní některých léků na nervy a spaní. Kvůli ní se bojím očního kontaktu daleko víc než předtím, podpořila mou sociální fóbii, nejistotu. Byla starší a měla být rozumnější. Naopak se ukázala jako nedospělá bytost neschopná empatie, skromnosti a odhadnutí míry. A za to jsem musela pykat já.

Jak jsem se začala léčit

10. září 2017 v 17:50 | Ten, kdo to napsal
Úplný začátek dvou velkých kroků (návštěva psychologa a návštěva psychiatra (o 3 měsíce poté)) mi zprostředkovali přátelé přes horu ukecávání a přesvědčování, že mám problém a potřebuju odbornou pomoc. Neměla jsem problém v tom, že bych si myslela, že problémy nemám, nebo že bych byla přesvědčená o tom, že problém má mé okolí. Věděla jsem moc dobře, že jsem bojácná, extrémně náladová, citlivější až nedůtklivá, snadno se rozbrečím, špatně se mi usíná i vstává, mám pokleslé stavy, kdy všechno vidím černě atd. Jenže problém nebyl ve slepotě nebo házení viny na druhé, já prostě Netušila, že to, co se se mnou děje, není má vina, má neschopnost. Myslela jsem si, že jsem prostě jen nesmělá, stydlivá, citlivá, náladová atd., což postupně překonám, až budu procházet životem. Myslela jsem si, že si pomoc nezasloužím, protože všechno je to jen mou neschopností, hloupostí, leností, pomalejším tempem vývoje apod. Nejspíš i proto, že jsem to podobně slýchala od svého okolí a od některých dobromyslů dostávala i jakési "mateřské" lekce, které mi měly pomoct, ale vlastně mě spíš srážely, protože byly ponižujícího pojetí, bez projevu pochopení... Blízcí mě nakonec přesvědčili, že to mám zkusit, že se tam najdou i lidé s "menšími" problémy...

Psycholožka byla zdarma a moc milá, spíše poslouchala a já se konečně někde otevřela a mlela, jak to ze mě padalo. Nemyslela si, že mám nějakou vážnější nemoc, nakonec ani můj strach vstoupit do autobusu nepovažovala za nic výjimečného. Ale je pravda, že jsem u ní dlouho nebyla. Jednu schůzku u ní jsem zakončila dřív, abych dojela na přednášku o sociální fobii, která pro mě byla velmi důležitá. Zajímalo mě, jak moc se od takových lidí liším. Až jsem nakonec zjistila, že jsem jedním z nich. Naprosto přesně a velmi silně. Bála jsem se vyjít ven, abych nemusela zdravit sousedy; přecházet silnici, aby mi nemusela zastavovat auta a já je nezdržovala a případně nenaštvala; vstoupit do autobusu, aby se na mě nikdo nedíval; sednout si v autobuse, abych nemusela říct nahlas nějaké babičce, aby si šla sednout, protože by to na mě otočilo pozornost; dojít do školy, protože tam musím zdravit učitele a budu na očích kdekoliv v uličce; přihlásit se během hodiny, abych nebyla zase na očích; nekonečně mnoho dalších situací... ; Ta přednáška mi mluvila z duše a já okamžitě po ní začala chodit mezi další fobíky a učila se s nimi sociálním dovednostem. Protože člověk, který se nebojí, mi nemůže dost porozumět a být mi oporou, když selžu. Nebude mít takovou trpělivost ani si neuvědomí, co všechno mě v té situaci vlastně rmoutí. Mezi fobíky jsem se cítila úžasně, přijatě, pochopeně. Konečně mě někdo nesoudil a nesnažil se mě necitlivě poučovat, jako kdybych snad ani neměla tušit, že nejednám standardně a jako "normální" člověk.

Dny se krátily a blížilo se zkouškové období v druháku. První ročník jsem prošla s prospěchovým stipendiem. Mí bývalí učitelé na střední by se tomu nedivili. Jenže ve druháku jsem postupně ztrácela sílu, hroutila jsem se a nedokázala se vůbec soustředit na školu, plnění docházky.. Byla jsem hrozně zoufalá! Nechtěla jsem zklamat matku, nechtěla jsem odejít do práce, protože mi bylo jasné, že se tam budu hroutit stejně tak a možná ještě víc. Ve stavu, kdy nejsem schopná se ohradit, vyjádřit svůj názor, požádat o pomoc nebo něco odmítnout.. to by bylo sebevražedné. Navíc jsem zjistila, že mám jakýsi endometriom a měla bych jít na operaci. Dohromady to způsobilo takové stavy, že jsem se nechala přesvědčit, že mám zajít do krizového centra. Tam byli tak vstřícní lidé! Zjistila jsem, že jsem neurotická, a doporučili mi psychiatra. No, vlastně se mi opravdu ulevilo. Zjistila jsem, že si celý život jen nevymýšlím a že ze mě může spadnout to břemeno smyšlené viny. Že nejsem zdravá natolik, aby mi stačily běžné životní lekce, ale že potřebuju léčbu, terapie. Ale vůbec největším osvobozením pro mě bylo, když mi psychiatrička doporučila přerušit studium a jít se léčit. Konečně..

A teď si představte, že tohle všechno se stalo během 4 měsíců. Ještě v srpnu jsem si myslela, že jsem neschopný vyvrhel společnosti, který jenom simuluje, aby nemusel makat. A pak skončím u psychiatra (a přeruším studium), kterého jsem do té doby považovala za doktora jen těch extrémně nebezpečných nebo extrémně psychicky nemocných lidí. Předsvědčila jsem se ale o tom, že za ním chodí i vesměs normální lidé, na kterých nic nepoznáte, kteří vás nijak neohrozí, mohou být inteligentní a velmi dobří přátelé, fungovat ve společnosti. Pacientů by mělo být v ČR přes 100 000, přesto si myslím, že to je pořád jen malé procento ve srovnání s tím, kolik lidí tuto pomoc ještě potřebuje. Snad kvůli předsudkům nebo potížím, co jsem měla já, s tím budou ještě problémy... Pokračování snad příště
 
 

Reklama