Myšlenky

Mé setkání s bohem

29. září 2017 v 19:03 | Ten, kdo to napsal
Bylo to několik dní po prvním pohřbu, jehož jsem se v životě účastnila. O něm ale někdy jindy. Na hostině, co se po něm konala se všemi pozvanými (většinou pro mě neznámými příbuznými), jsem se poznala s pro mě vskutku sympatickou osobou. Byla to paní středního věku, citlivá, optimistická, přející, sebereflektující.. zkrátka podobná mému ideálu, podle kterého bych se chtěla řídit až do smrti. Zkrátka nezapomenout na to, co mě dělá živou, udržet si radost a pružnost, netopit se v nenávisti a zášti, mít v sobě oporu, mít se ráda. Po nějaké době z té paní vypadlo, že je věřící. Nemám s tím problém, nebyla by první ani poslední, s kým jsem se bez problémů bavila i tak. Ať už je to něco oficiálního, hromadně organizovaného či striktně individuálního, odrůda "něcismu", ateismu, nerozvíjené víry apod.

Od té doby, co mi paní ukázala svůj životní směr, pro mě však nastal jiný problém. Z nějakého důvodu o křesťanství začala horečně přednášet a vracela se k němu i skrz jiná témata, jako by.. o tom snad potřebovala mluvit. Pochopila jsem, že se mě snaží z dobré vůle přesvědčit o správnosti její cesty, protože objevila své štěstí v aktivně praktikované víře. Ona měla jistotu, která mně chyběla, a chtěla mi proto podat pomocnou ruku... Od té doby přestala být debata s ní plodná, pružná a vlastně i zajímavá, vesměs jen opakovala tytéž věty z bible a nesnažila se je nějak rozvinout, použít argumenty. Každá věta jakoby zazdila jakoukoliv mou snahu o debatu nebo.. hlubší pochopení. Společnou řeč. Připadala mi zaseknutá v nějakém automatickém režimu. Na druhou stranu je to její věc, dokud to nevkládá do hlavy druhým, například svým dětem (všechny jsou věřící). A já byla hrozně nejistá a extrémně tolerantní holka, co nechce odmítnout žádnou možnost...

Nabídla mi, že se za mě pomodlí. Nebyla jsem proti, modlení z dobré vůle mi přece nemohlo nijak ublížit. Nečekala jsem, že se bude modlit nahlas... "Ah Bože, děkuju ti za tuto úžasnou osobu, kterou jsi vytvořit. Prosím, ať pozná Tvoji lásku tak jako já" atd. atd. Bylo to poněkud zvláštní, spíše nepříjemné. Ale jelikož jsem nebyla ochotna v její verzi boha věřit, vzala jsem si z toho prostě "mám tě ráda, přeju ti štěstí". Síla působení jejích slov přišla později, když jsem měla dlouhé období depresí (ne depek). Nechci posuzovat, jestli to byl Bůh nebo jen mé představy, ve výsledku to bylo stejně jedno, protože ten vliv na mě byl stejný - velmi reálný. Prostě jsem ležela se zavřenýma očima a najednou uviděla Boha...

Seděl na velkém trůnu v oblacích, připomínal mi trochu Dia. Kolem něj posedávaly mnohem menší postavy jen tak na mracích, převážně ženy v chudobně vyhlížejícím oblečení, nejspíš jeho služebníci a milovníci. Cítila jsem jeho dominanci a sílu, jak se nade mnou sklání a přesvědčuje mě. Nabízel mi vlastně všechno - lásku, štěstí, radost, blízkost. Sliboval mi je. Požadavky byly spíš k domyšlení - přijmout jeho myšlenky a hodnoty zcela za své, věřit mu, podrobit se mu, ztratit vlastně.. duševní svobodu. Napadla mě taková myšlenka, jestli lidé skrz víru v Boha tak trochu neprojevují svou submisivitu nebo touhu po ní. Jiné body mi přijdou téměř samozřejmé - potřeba někam patřit, být milován, přijat, pochopen, nemít výčitky (očistit se), mít jasné a prosté odpovědi na všechny otázky, cítit se co nejméně zodpovědný (za sebe, svět atd.), mít jistotu... Cítila jsem se pod nátlakem, nepřestával mluvit a nechával nehybně jednu ruku před sebou, aby mi pomohl vstát z bláta (ale jen když přistoupím na jeho nabídku a požadavky). Ten konflikt se opakoval nejspíš pár dnů, nejsilnější byl ale ke konci, kdy mi bylo tak blbě, že jsem skoro začala uvažovat. O to mi bylo hůř, byl to takový vnitřní dril, neměla jsem od něj chvíli klid...

Bylo mi jasné, že to souvisí s tou modlitbou. A tím, že mám těžké časy a chytám se stébla. Řekla jsem si, že tohle od něj není fér a nebylo by to z mé strany upřímné. Kdybych o to měla zájem, nepřijde to na mě jen v čase nejvyšší nouze, ale i kdykoliv jindy. Takhle by mi to přišlo spíš jako projev vlastní sobeckosti, kdybych byla ochotná něco obětovat až v době, kdy se chci vykoupit ze svého utrpení. A těžko říct, jestli to není tak trochu vypočítavé i od Boha, protože je snazší přesvědčit člověka zoufalého. Poděkovala jsem mu za nabídku, ale dala jsem mu najevo, že nemám zájem. Nestačí mi pouhý "fakt", že existuje, abych si z něho udělala ikonu pro modlení. Těch možností, v co věřit, do čeho vkládat své naděje.. je spousta, některé jsou dokonce hmatatelné. Nepotřebuji věřit v Boha, abych nacházela ve světě smysl, vidím ho i tak. Bůh je pro mě spíš vynález než stvořitel. Tak jako tak jsem mu řekla, že má rozhodně těžký úděl dělat lidi šťastnější a přitom zůstat jako tak vlivná ikona očerňován a zneužíván jinými lidmi. A že si ho dokážu představit jako kolegu. Ani mně není svět lhostejný, ráda lidem pomáhám, podporuji je - bez myšlenky na odměnu... Ještě nějakou chvíli mě přesvědčoval, až mi ho bylo skoro líto... Nakonec to respektoval a dal najevo, že kdykoliv budu chtít, mohu se mu ozvat. Od té doby mám klid, ale jsem ráda, že jsem prožila tyto klíčové chvíle, kdy jsem konečně jasně rozhodla, že křesťanství a vlastně ani žádné jiné oficiální náboženství není moje volba.

Proč vlastně ne?

11. září 2017 v 21:27 | Ten, kdo to napsal
Protože ne vždy se hodí říct "ano". Jsou situace, kdy je odmítnutí nezbytné. Není však nutné ani příliš rozumné z toho dělat nějaké hlubší závěry, podle mne... Kdo z nás je ale schopen přijmout prosté ne, aniž by si to bral osobně, domýšlel, co všechno je za tím, snažil se s druhým manipulovat pro změnu odpovědi, nebo se projistotu vůbec nezeptal, aby nebyl odmítnut atd.? Kdo z nás je schopen přijmout prosté ano, aniž by neměl pochybnosti o čistém úmyslu, snažil se zařadit dotyčného mezi kamarády či pomocníky, začal to brát jako samozřejmost apod.? Jediné, co si z toho má smysl vzít, je, že dotyčný odpověděl na danou otázku ano/ne. Nic víc. Překvapivě.

Nedivím se některým lidem, že neodpovídají jasně a přesvědčeně/přesvědčivě. Důvodů může být několik, v mém případě třeba strach z toho, že mě odmítnutý odsoudí, bude se chtít mstít, nebo mi už nikdy nepomůže. Nebo že mé ano pochopí jako volnou vstupenku i pro další pomoc a.. začne na mě tlačit, pokud to příště odmítnu. Znám ale i opačný problém - když jsem ten, kdo něco potřebuje nebo chce, ale bojí se odmítnutí. Mám z něho takový strach, že často raději o nic nežádám, i když to pro mě je důležité a zahrnuje to i věci, které nemohu udělat sama. Když mám slabší chvíle, z "ne" jsem schopná vydedukovat naprosto všechno od nezájmu dotyčného o mě až po mou "podřadnou a nezaslouženíhodnou" existenci. Přitom se tím odmítnu vlastně sama a do budoucna si tím přivřu dveře i před druhými. Když si neřeknu o to, co potřebuji, není možnost to ani odmítnout ani přijmout. Naopak pokud se pro samé odmítnutí budu bát si o něco říct, mohu se začít chovat natolik nepřijatelně, že se stanu jednoznačně odmítnutelnou. Postranní úmysly, manipulace, skryté výčitky, ublíženost, nepřímost a neupřímnost.. to všechno lidé mohou vidět a nebude jim to příjemné, začnou se ode mě odvracet. A rozhodně to nepochopí jako volání o pomoc nebo prosbu...

Proto prosím všechny, přijměme ano i ne bez větších scén a posuzování druhého nebo sebe. Ať už jsme žádajícím či odpovídajícím. Je jen málo situací, kdy skutečně Musíme vyhovět (třeba poskytnutí první pomoci, dělání Své práce v zaměstnání, výživová povinnost...), abysme neriskovali ztrátu svého postavení nebo čistotu trestního rejstříku, neohrozili sami sebe nebo životy druhých. Stejně tak není mnoho situací, kdy nezbytně potřebujeme pomoc druhého. Když poznáme míru v tom, kdy pomoct a kdy to odmítnout, kdy požádat a kdy řešit věci sami, budeme únosní pro druhé a možná i pro sebe. Protože se nebudeme pohybovat v žádném z extrémů, který by mám vypálil cejch. Manipulovatelný dobráček (já), ignorantský necita, nesamostatná chudinka (v rodině já xD) či bezproblémový nadčlověk (občas já). Když už jej máme, je od nás něco očekáváno a může být daleko těžší něco na tom změnit, aby to pochopilo i okolí a přizpůsobilo se tomu. Bude to ale stát za to, lidé kolem nás se "protřídí" a Konečně se nebudeme cítit tak.. dotčení, naštvaní na okolí nebo na sebe. Bolí to, ale stojí to za to!

Umění mlčet

28. srpna 2017 v 14:46 | Ten, kdo to napsal
Někdy mlčet může být tou nejupřímnější odpovědí, dokonce i mlčením předáváme nějaké sdělení. Někdy člověk mluví, i když nemá co říct. Někdy mlčí, i když má co říct a dokonce to říct chce. Já znám hlavně ten druhý extrém, bojím se jít s kůží na trh, bojím se svým ozváním na sebe otočit veškerou pozornost, bojím se odmítnutí a útoků. Tak mlčím a vím, že nejde o ono "umění mlčet", ale vítězství většího strachu nad menším. Od doby, co mám přítele, znám i ten první extrém - když jsem nervózní, stydím se, chci něco zakrýt, odkláním od toho pozornost mluvením. Mluvím jen, aby nebylo ticho, abych utekla v myšlenkách jinam, abych případně i jeho nasměrovala jinam, než kde se cítím nekomfortně. A tam zas nejde o "umění mluvit", max. tak umění zakrýt svůj problém, pokud se dá říct něčemu Tak nezdravému umění.

Umění mlčet jsem poznala později, myslela jsem, že každé mé mlčení je neúspěch. Než jsem zažila chvíle, kde mlčení bylo vlastně tou nejupřímnější a nejpřitažlivější odpovědí. Či spíš mlčení ve spojení s nějakou jinou činností. Potřebovala jsem na to přátele, důvěrné situace s blízkými. Tam jsem mlčela. Došlo mi, že mlčení může být stejně hodnotné a důležité jako mluvení. A ne vždy jsem našla někoho, kdo to viděl podobně, pak se cítil být v tom tichu tak ohrožený, že z něho unikal do nesouvislého mluvení. A to bylo velmi rozpačité a nepříjemné i mně. Ale když to oba pochopíme, je z toho ráj na zemi. Při mlčení se soustředíme na jiné smysly, děláme jiné věci, naše činy se nedají tak skrýt nebo zamluvit. Neobhajujeme se, činíme. Sdílíme okamžik a každý si pro to tvoří v hlavě svá vlastní slova. Věříme si, že se tím mluvením nemusíme ujišťovat, jestli to chápeme "správně". Dáváme si svobodu v proudění myšlenek, nesvazujeme se...

Tajemnost

27. srpna 2017 v 1:14 | Ten, kdo to napsal
Chtěla jsem být tajemná. Byla jsem. Pak jsem zjistila, že mi lidé nerozumí. Tajemnost jsem brala jako svou image a přednost, navíc jsem si tak připadala víc v bezpečí. Pokud člověk nemůže předpokládat, co udělám, nebo pochopit, jak myslím, nemůže mi "vidět do hlavy" a zneužít toho. Svoboda vnitřního světa pro mě byla vším. Protože šikana těla a duše trvala příliš dlouho na to, abych vydržela jen s vědomím "za chvíli odejdu a už je nikdy neuvidím". Nedotknutelnost mysli pro mě byla modlou, nic jiného mi nezbylo. A já si přišla tak silná ve své slabosti a měla jsem hrozný vztek. Chyběla mi podpora, zastání, rezignovala jsem. Mlčela jsem moc dlouho a doteď nejsem tak mluvná a otevřená, jak bych chtěla. Bojím se lidí více než sebe. Ale sebe zas víc nenávidím...

Srozumitelnost může být dobrou obranou, dokonce lepší než tajemnost. Tajemný člověk vyvolává otázky, zájem, podezření, strach. Být průhledný jako igelit ujišťuje, nechává chladným, někdy i nudí, pokud udržím dostatečnou chladnost při vykládání i těch největších tajemství - když to přestane být tajemstvím a nijak mi nevadí, že to druzí ví, přestane to být pro ně zajímavé. A přestanou se ptát...

Chtěla jsem být tajemná, abych byla pro druhé zajímavá. Jenže někteří si to vyložili po svém, byla jsem ta "divná", ta "co je pozoruje jako pokusné králíky". Ani ta bezbřehá otevřenost se mi nezdá mou strategií. Myslím, že nejlepší pro mne je udržet se přirozenou a případně své činy osvětlit, vyvolají-li nějaké pozdvižení. Tajemnost si stejně neurčuji já, určuje mi ji okolí podle toho, co je zrovna pro ně tajemné. A já si ji vlastně nevybrala dobrovolně. Ani tu touhu se každému zavděčit. Nechci druhé lidi děsit ani přitahovat na to, že mě nechápou. Je to dvojsečné a můžu se v tom ztratit i sama...

Jsem hloupý člověk

18. dubna 2017 v 14:21 | Ten, kdo to napsal
Pro někoho mudrc, pro jiného pí*a. Jak málo stačí k tomu, abych se stala někým jiným - stačí vyměnit pozorovatele. Kdo z nich má pravdu? Já doufám že ani jeden.

K čemu je být nesrozumitelnou menšinou, která je příliš vzdálená průměru, aby ho vůbec nějak mohla obohatit?
Filozofie, politologie, etika, estetika... dokud inspiruju jenom jiné vzdělané a otevřené lidi, není to výzva ani velký krok pro společnost.

Někdy se chovám hloupě navzdory svému intelektu. Opakuju ty samé chyby, někdy si ubližuju, podceňuju se, odkládám věci na později, málo se hýbu, ponocuju, trávím dny na internetu, trávím čas děláním zbytečností...
Je to vůbec závislé na inteligenci? Stačí inteligence k tomu, abych nejednala hloupě? Když ji neužívám v praxi, pak nejspíš nestačí. A pokud můj rozum někdy brečí nad tím, jak se chovám, nejspíš je ve mně v tu chvíli něco, co ho spolehlivě překřičí. Žeby emoce? Stereotyp? Únava?

Miluju lidi, jsou pro mě inspirativní a svou hloubkou rozmanití. Mimojiné jsem jím taky. Zajímavé je, že jednotlivec má jinou osobnost sám a v davu. Asi jsme stále tlupa lidoopů, kterým záleží na mínění kohokoliv svého druhu a zvlášť na mínění celého davu. Dřív mohl být nesoulad následován vyhnanstvím. Kolik lidí jedná přirozeně a kde je ten chtěný a oceňovaný rozum? Není projevem rozumu i hledání strategií, jak se vyhnout vyhnanství, a hraní si na někoho jiného? Nemůže být někdy prozíravé jednat hloupě? Existuje jeden jediný rozum se stejným řešením na konkrétní situaci? Co když někdo jedná tak, že to nechápu? Kdo je z nás ten hloupý? A je nutné hledat kdekoliv lepší a horší stranu? Všichni jsme lidé.

Zavírám oči

6. dubna 2017 v 2:34 | Ten, kdo to napsal
Světlo nemusím vidět zpříma, abych si všimla, že tu je. A kometa bývá tak rychlá, že stačí lenivě mrknout a jako by nikdy nebyla. Kolik lidí uvidí kometu, když se budou dívat zaslepenýma očima? A kdo z nich pozná, že to není rachejtle od těch zlodušských sousedů? Cokoliv vypadá hezky, má přeci postranní úmysly. Třeba já.

Přítel má rád píseň, jež začíná slovy "Podívej, teď padají hvězdy", zdá se mi to jako přitažlivější myšlenka než zavírat oči před něčím, čím se můžu kochat i zrakem. Nejspíš si domyslím její vzhled i přítomnost, ale k čemu si upírat pohled na ni? Abych se dokázala soustředit na vymýšlení přání? Co takhle si vážit toho, že jsem viděl něco hezkého a nemyslet neustále na sebe a co by mi kdejaká jiskřička daruje jen proto, že jsem ji zrovna JÁ viděl?

Bojíš-li se Armagedonu, dává smysl zavřít oči, abys neviděl svůj zánik. Ale kdo by odolal té oslepující, ohlušující, odtělující nádheře? Tam už vskutku zapracuje více smyslů...
 
 

Reklama