Proč vlastně ne?

11. září 2017 v 21:27 | Ten, kdo to napsal |  Myšlenky
Protože ne vždy se hodí říct "ano". Jsou situace, kdy je odmítnutí nezbytné. Není však nutné ani příliš rozumné z toho dělat nějaké hlubší závěry, podle mne... Kdo z nás je ale schopen přijmout prosté ne, aniž by si to bral osobně, domýšlel, co všechno je za tím, snažil se s druhým manipulovat pro změnu odpovědi, nebo se projistotu vůbec nezeptal, aby nebyl odmítnut atd.? Kdo z nás je schopen přijmout prosté ano, aniž by neměl pochybnosti o čistém úmyslu, snažil se zařadit dotyčného mezi kamarády či pomocníky, začal to brát jako samozřejmost apod.? Jediné, co si z toho má smysl vzít, je, že dotyčný odpověděl na danou otázku ano/ne. Nic víc. Překvapivě.

Nedivím se některým lidem, že neodpovídají jasně a přesvědčeně/přesvědčivě. Důvodů může být několik, v mém případě třeba strach z toho, že mě odmítnutý odsoudí, bude se chtít mstít, nebo mi už nikdy nepomůže. Nebo že mé ano pochopí jako volnou vstupenku i pro další pomoc a.. začne na mě tlačit, pokud to příště odmítnu. Znám ale i opačný problém - když jsem ten, kdo něco potřebuje nebo chce, ale bojí se odmítnutí. Mám z něho takový strach, že často raději o nic nežádám, i když to pro mě je důležité a zahrnuje to i věci, které nemohu udělat sama. Když mám slabší chvíle, z "ne" jsem schopná vydedukovat naprosto všechno od nezájmu dotyčného o mě až po mou "podřadnou a nezaslouženíhodnou" existenci. Přitom se tím odmítnu vlastně sama a do budoucna si tím přivřu dveře i před druhými. Když si neřeknu o to, co potřebuji, není možnost to ani odmítnout ani přijmout. Naopak pokud se pro samé odmítnutí budu bát si o něco říct, mohu se začít chovat natolik nepřijatelně, že se stanu jednoznačně odmítnutelnou. Postranní úmysly, manipulace, skryté výčitky, ublíženost, nepřímost a neupřímnost.. to všechno lidé mohou vidět a nebude jim to příjemné, začnou se ode mě odvracet. A rozhodně to nepochopí jako volání o pomoc nebo prosbu...

Proto prosím všechny, přijměme ano i ne bez větších scén a posuzování druhého nebo sebe. Ať už jsme žádajícím či odpovídajícím. Je jen málo situací, kdy skutečně Musíme vyhovět (třeba poskytnutí první pomoci, dělání Své práce v zaměstnání, výživová povinnost...), abysme neriskovali ztrátu svého postavení nebo čistotu trestního rejstříku, neohrozili sami sebe nebo životy druhých. Stejně tak není mnoho situací, kdy nezbytně potřebujeme pomoc druhého. Když poznáme míru v tom, kdy pomoct a kdy to odmítnout, kdy požádat a kdy řešit věci sami, budeme únosní pro druhé a možná i pro sebe. Protože se nebudeme pohybovat v žádném z extrémů, který by mám vypálil cejch. Manipulovatelný dobráček (já), ignorantský necita, nesamostatná chudinka (v rodině já xD) či bezproblémový nadčlověk (občas já). Když už jej máme, je od nás něco očekáváno a může být daleko těžší něco na tom změnit, aby to pochopilo i okolí a přizpůsobilo se tomu. Bude to ale stát za to, lidé kolem nás se "protřídí" a Konečně se nebudeme cítit tak.. dotčení, naštvaní na okolí nebo na sebe. Bolí to, ale stojí to za to!
 


Komentáře

1 S. K. Holešová S. K. Holešová | 13. září 2017 v 19:48 | Reagovat

Máte pravdu, téže se bojím odmítnutí a požádat o pomoc... U mě teď nedávno nastal zvrat a když už konečně jsem se odhodlala a o pomoc požádala, tak z ničeho nic mi sice lidé pomohli ale až nepříjemně mě za to kárali. Přitom o pomoc žádám pravdu málo kdy a jim jsem vždy vyhověla :-D Asi člověk musí i popřemýšlet komu to doopravdy pomáhá... Každopádně krásný článek a moc hezky se mi četl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama