Mé setkání s bohem

29. září 2017 v 19:03 | Ten, kdo to napsal |  Myšlenky
Bylo to několik dní po prvním pohřbu, jehož jsem se v životě účastnila. O něm ale někdy jindy. Na hostině, co se po něm konala se všemi pozvanými (většinou pro mě neznámými příbuznými), jsem se poznala s pro mě vskutku sympatickou osobou. Byla to paní středního věku, citlivá, optimistická, přející, sebereflektující.. zkrátka podobná mému ideálu, podle kterého bych se chtěla řídit až do smrti. Zkrátka nezapomenout na to, co mě dělá živou, udržet si radost a pružnost, netopit se v nenávisti a zášti, mít v sobě oporu, mít se ráda. Po nějaké době z té paní vypadlo, že je věřící. Nemám s tím problém, nebyla by první ani poslední, s kým jsem se bez problémů bavila i tak. Ať už je to něco oficiálního, hromadně organizovaného či striktně individuálního, odrůda "něcismu", ateismu, nerozvíjené víry apod.

Od té doby, co mi paní ukázala svůj životní směr, pro mě však nastal jiný problém. Z nějakého důvodu o křesťanství začala horečně přednášet a vracela se k němu i skrz jiná témata, jako by.. o tom snad potřebovala mluvit. Pochopila jsem, že se mě snaží z dobré vůle přesvědčit o správnosti její cesty, protože objevila své štěstí v aktivně praktikované víře. Ona měla jistotu, která mně chyběla, a chtěla mi proto podat pomocnou ruku... Od té doby přestala být debata s ní plodná, pružná a vlastně i zajímavá, vesměs jen opakovala tytéž věty z bible a nesnažila se je nějak rozvinout, použít argumenty. Každá věta jakoby zazdila jakoukoliv mou snahu o debatu nebo.. hlubší pochopení. Společnou řeč. Připadala mi zaseknutá v nějakém automatickém režimu. Na druhou stranu je to její věc, dokud to nevkládá do hlavy druhým, například svým dětem (všechny jsou věřící). A já byla hrozně nejistá a extrémně tolerantní holka, co nechce odmítnout žádnou možnost...

Nabídla mi, že se za mě pomodlí. Nebyla jsem proti, modlení z dobré vůle mi přece nemohlo nijak ublížit. Nečekala jsem, že se bude modlit nahlas... "Ah Bože, děkuju ti za tuto úžasnou osobu, kterou jsi vytvořit. Prosím, ať pozná Tvoji lásku tak jako já" atd. atd. Bylo to poněkud zvláštní, spíše nepříjemné. Ale jelikož jsem nebyla ochotna v její verzi boha věřit, vzala jsem si z toho prostě "mám tě ráda, přeju ti štěstí". Síla působení jejích slov přišla později, když jsem měla dlouhé období depresí (ne depek). Nechci posuzovat, jestli to byl Bůh nebo jen mé představy, ve výsledku to bylo stejně jedno, protože ten vliv na mě byl stejný - velmi reálný. Prostě jsem ležela se zavřenýma očima a najednou uviděla Boha...

Seděl na velkém trůnu v oblacích, připomínal mi trochu Dia. Kolem něj posedávaly mnohem menší postavy jen tak na mracích, převážně ženy v chudobně vyhlížejícím oblečení, nejspíš jeho služebníci a milovníci. Cítila jsem jeho dominanci a sílu, jak se nade mnou sklání a přesvědčuje mě. Nabízel mi vlastně všechno - lásku, štěstí, radost, blízkost. Sliboval mi je. Požadavky byly spíš k domyšlení - přijmout jeho myšlenky a hodnoty zcela za své, věřit mu, podrobit se mu, ztratit vlastně.. duševní svobodu. Napadla mě taková myšlenka, jestli lidé skrz víru v Boha tak trochu neprojevují svou submisivitu nebo touhu po ní. Jiné body mi přijdou téměř samozřejmé - potřeba někam patřit, být milován, přijat, pochopen, nemít výčitky (očistit se), mít jasné a prosté odpovědi na všechny otázky, cítit se co nejméně zodpovědný (za sebe, svět atd.), mít jistotu... Cítila jsem se pod nátlakem, nepřestával mluvit a nechával nehybně jednu ruku před sebou, aby mi pomohl vstát z bláta (ale jen když přistoupím na jeho nabídku a požadavky). Ten konflikt se opakoval nejspíš pár dnů, nejsilnější byl ale ke konci, kdy mi bylo tak blbě, že jsem skoro začala uvažovat. O to mi bylo hůř, byl to takový vnitřní dril, neměla jsem od něj chvíli klid...

Bylo mi jasné, že to souvisí s tou modlitbou. A tím, že mám těžké časy a chytám se stébla. Řekla jsem si, že tohle od něj není fér a nebylo by to z mé strany upřímné. Kdybych o to měla zájem, nepřijde to na mě jen v čase nejvyšší nouze, ale i kdykoliv jindy. Takhle by mi to přišlo spíš jako projev vlastní sobeckosti, kdybych byla ochotná něco obětovat až v době, kdy se chci vykoupit ze svého utrpení. A těžko říct, jestli to není tak trochu vypočítavé i od Boha, protože je snazší přesvědčit člověka zoufalého. Poděkovala jsem mu za nabídku, ale dala jsem mu najevo, že nemám zájem. Nestačí mi pouhý "fakt", že existuje, abych si z něho udělala ikonu pro modlení. Těch možností, v co věřit, do čeho vkládat své naděje.. je spousta, některé jsou dokonce hmatatelné. Nepotřebuji věřit v Boha, abych nacházela ve světě smysl, vidím ho i tak. Bůh je pro mě spíš vynález než stvořitel. Tak jako tak jsem mu řekla, že má rozhodně těžký úděl dělat lidi šťastnější a přitom zůstat jako tak vlivná ikona očerňován a zneužíván jinými lidmi. A že si ho dokážu představit jako kolegu. Ani mně není svět lhostejný, ráda lidem pomáhám, podporuji je - bez myšlenky na odměnu... Ještě nějakou chvíli mě přesvědčoval, až mi ho bylo skoro líto... Nakonec to respektoval a dal najevo, že kdykoliv budu chtít, mohu se mu ozvat. Od té doby mám klid, ale jsem ráda, že jsem prožila tyto klíčové chvíle, kdy jsem konečně jasně rozhodla, že křesťanství a vlastně ani žádné jiné oficiální náboženství není moje volba.
 


Komentáře

1 Asterius Asterius | E-mail | Web | 29. září 2017 v 19:46 | Reagovat

Trochu podivné. Na něco takového bych moc nespoléhal.
Ve skutečnosti, podle křesťanství, Pán Bůh chce, abychom se pro Něj rozhodli zcela dobrovolně. Kdyby nás do toho nutil, ničil by naší svobodu, kterou nám On sám dal. To by byl proti sobě, což není možné.

2 nechcimasky nechcimasky | Web | 29. září 2017 v 20:45 | Reagovat

Samozřejmě to může být jinak, nejsem v tom směru znalá. I když nevěřím v jedinou správnou vizi boha. Vyjádřila jsem, jak přesně jsem to tenkrát viděla a vnímala, bez ohledu na to, jak to "mělo" být, bylo to nakonec takto. A pro mě nejspíš bylo důležité hlavně zdůraznit své rozhodnutí skrz tu komplexní představu. Ten článek je záměrně vložen do rubriky Myšlenky namísto Vzpomínky, protože je to pořád jen něco, co se dělo (kromě prvních tří odstavců) výhradně v mé hlavě a uvědomuji si to. V hlavě se mi toho děje hodně, i když málokdy mívám tak komplexní vizuální představy za bdělého stavu. Neberu to tak závazně, jak to může působit, ale beru v úvahu, že je víra jako téma poměrně specifická a výlučně souvisí s lidskou psychikou - proto se mi jevilo jako příhodné protentokrát zkusit pojmout své zvnitřněné představy jako něco důležitého a zkusit se tak i líp vžít do lidí, kteří tak postupují běžně. Aspoň co jsem tak pochytila. Kdy je argumentem výhradně vlastní prožívání...

3 ValarMorghulis ValarMorghulis | 29. září 2017 v 23:40 | Reagovat

Dobrovolně. Ale pokud se pro něj nerozhodneš, tak skončíš v pekle. Děkuji pěkně. Mě někdy přijde, že Bůh je pro spoustu lidí takový ten rodič co nám v dospělosti chybí. Jako děti jsme si o rodičích mysleli, že všechno vědí, jsou všemocní a mají vždy pravdu. Když nás něco bolelo nebo se nepovedlo, tak pofoukali bolístku a bylo lépe. A to si pak hledáme jinde. Vždyť (alespoň křesťanskému) Bohu se taky říká nebeský otec. Žádný kostel neviděl víc modliteb než nemocniční pokoj. Na světe je spoustu bolesti a utrpení a Bůh s tím nic nedělá. Buď nemůže či nechce. Oboje ho, alespoň v mých očích, diskvalifikuje. / Takové vize bych chtěl mít. Asi nechtěl, ale moje představivost je tedy limitovaná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama