Jeden z nejhorších zážitků v životě

28. září 2017 v 0:40 | Ten, kdo to napsal |  Vzpomínky
Stalo se to na dětském táboře, což nejspíš nepřekvapí. Bylo mi kolem 12 let a protentokrát jsem se rozhodla změnit "firmu", která tábory pořádala, jelikož na těch předchozích jsem měla špané zkušenosti se řvaním, dysrespektem k mým potřebám a přehnanou soutěživostí dětí, jeden ročník na mě bylo dokonce svedeno veškeré neštěstí družstva. To jsem netušila, že tenhle tábor bude ten nejhorší a cokoliv předtím byl jen slabý odvar utrpení.

Neměla jsem kamarády, bydlela jsem v chatce s třemi neznámými děvčaty podobného věku, co se mezi sebou dobře znaly. Tábor na 14 dní, několikrát denně hry, minimálně dvě diskotéky za celý tábor (v chajdě v lese. A to si říkali tábor se zaměřením na ochranu přírody), málo získatelného pití bez nutnosti jeho koupě. Když byla načata druhá polovina tábora, začalo se smrákat a několik dní za sebou nonstop pršelo - hodně programu se zrušilo, zůstávali jsme na chatkách. Zároveň nás vedoucí upozornili, že se začaly ztrácet peníze. Vzala jsem to celkem s klidem, běžně jsem si schovávala peníze na několik míst, aby měl zloděj perné chvíle. Tu se jednoho dne stalo, že se jedna starší holka (asi 14 let) rozhodla vzít vyšetřování krádeží do svých rukou...

Po jednom obědě jsem se vracela v klidu do chatky. A v mé posteli seděla ona, bez povolení, bez omluvy. Jen se na mě tak přísně zadívala a zeptala se vážně: "Víš o tom, že se na táboře ztrácejí peníze?". Nevěděla jsem, že od toho okamžiku pro mě začne několikadenní peklo, které bude navíc podpořeno neustálým deštěm a tedy maximem volného času. Ta holka na mě zkoušela různé metody a snažila se ze mě dostat jediné - přiznání, že jsem ukradla peníze. Svítila na mě baterkou a tvrdila, že když nemrkám, tak určitě lžu. Sledovala mé prsty a tvrdila, že když se mi klepou, tak také lžu. Neustále se mi dívala do očí, sledovala sebemenší reakce, které hned rozvinula jako důkaz proti mně. A nebyly jsme tam ani v nejmenším samy, v té chatce byli minimálně 4 další lidi, co to celou dobu (několik odpolední, možná i dopolední) pozorovali a nikdo z nich se mě nezastal. Naopak jí přikyvovali a jeden z nich dokonce řekl "už se těším, až se přizná". Ta svině byla na táboře oblíbená, hýřila vtipem, nosila pěkné oblečení, líčila se, byla starší, sexy a odvázaná - kdo by pochyboval o tom, že dělá něco špatného, přeci šlo o všeobecné dobro získat ukradené peníze... Haha. V životě jsem nic vědomě neukradla (max. jako mimino, když jsem nechápala pojem "vlastnictví"). Sledovala mě i venku, kde jsem se snažila najít klid a koncentrovat se...

Postupně jsem ztrácela jistotu a sílu. Jak se tak na mě dívala, ten přímý pohled byl velmi ostrý a hypnotizující. Najednou se mi začaly přepisovat vzpomínky, viděla jsem ve své hlavě, jak si beru z cizí tašky nějaké peníze. Začala jsem tomu postupně věřit, zároveň se ve mně stupňovala panika a nejistota. Byla jsem zoufalá a ona mě nenechala vydechnout. Nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Nakonec změnila strategii a rozhodla se mi dát pauzu. Zjistila, že se mi líbí jeden kluk a tak se mi ho snažila dohodit. Mně bylo jasné, že je to jen další taktika, jak ze mě dostat za každou cenu konkrétní reakci, ale bylo to pořád příjemnější než to předtím. Pozvala ho do chatky, on zjistil, že se mi líbí, a dal najevo, že by to se mnou zkusil. Tak jsme si tak nějak všichni v chatce povídali (7 lidí), dokonce jsme si dali pusu (ale jen na tvář, naštěstí). Ta holka mi ještě ukazovala, jak se správně starat o mužský úd na modelu koštěte. To mi bylo docela nepříjemné. Snad ten samý den za mnou pak ten kluk přišel a oznámil mi, že mu řekla všechno o tom kradení, že nechce chodit se zlodějkou a že se mám přiznat. Přesně to jsem čekala. Po dalších úmorných hodinách jsem nakonec "přiznala", že jsem něco ukradla. Ona poslala všechny ven z chatky...

Řekla mi "vždyť jsi nic neukradla, tak proč se přiznáváš?" soucitným tónem. Cítila jsem mírnou úlevu, ale později se mě zmocnil obrovský hněv. Tak ona mě celou dobu šikanuje, přestože už dávno mohla přestat, protože ví, jak se věci mají? Ještě předtím tvrdila, že by se chtěla stát psycholožkou. Ona jakožto osoba, která dělá zvrhlé experimenty na dětech a ještě ohrožuje jejich mravní výchovu? S tou bytostí se v životě nechci potkat a kdykoliv jdu na nějakou terapii, žádám terapeuty, aby mě informovali, pokud se tam má dostavit někdo dle mého popisu (jako stážista třeba), abych mohla vyjádřit nesouhlas s její přítomností... Nakonec pustila zase všechny do chatky a pokračovalo to v podobném duchu, jen byla trochu klidnější a vypadala spokojeněji. Jenže já jsem jí chtěla dokázat, že není dobrý psycholog, chtěla jsem se zachovat neočekávaně - když mi řekla, že mám pět minut na rozmyšlenou, abych řekla konečný verdikt, rozhodla jsem se použít kompromis. Tvrdila jsem, že jsem ukradla 50 korun místo předchozích 200. Byla nasraná, tvrdila že lžu a dožadovala se čísla na mou matku. Odešla z chatky a dělala, že s ní telefonuje. To jsem ale zjistila až po táboře, věřila jsem jí to. Po "rozhovoru" ji "citovala", že je rozzlobená a že mám říct pravdu. A pak už nevím, jak to bylo. Vím jen, že někdy v průběhu celého toho pekla se mnou šla za vedoucím, abych se mu osobně přiznala. A naštěstí tam nebyl. Opravdu nevím, co by se stalo v opačném případě, musela bych snad platit? Dostala bych druhý veřejný lynč? Poslední věc, co se týkala celého případu, bylo jak za mnou nakonec osobně přišla večer před odjezdem. Vypadala seriózně, usmívala se, jako by vůbec nechápala, že mi něco udělala. A stejně seriózně odešla, když jsem jí na její otázku "už víš, jestli jsi to ukradla" odpověděla "ne, neukradla". Den poté jsme se vraceli domu a já jsem se bála matčiny reakce. Nikdo jí ale nevolal...

Té děvce přeju, aby se psychologem nikdy nestala, nebo aby alespoň MUSELA projít důslednou sebereflexí a přečetla si několik knih o šikaně, manipulaci, svědomí atd. Aby se uvědomila, co všechno udělala špatně a že mi rozhodně dluží velkou omluvu a možná i finančí náhradu za braní některých léků na nervy a spaní. Kvůli ní se bojím očního kontaktu daleko víc než předtím, podpořila mou sociální fóbii, nejistotu. Byla starší a měla být rozumnější. Naopak se ukázala jako nedospělá bytost neschopná empatie, skromnosti a odhadnutí míry. A za to jsem musela pykat já.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 28. září 2017 v 7:33 | Reagovat

To je opravdu hrozné! Měla jsi s tím tenkrát zkusit jít za vedoucím a alespoň nějak se zkusit bránit...

2 Lucie Lucie | Web | 28. září 2017 v 8:11 | Reagovat

To je strašné! Nechápu, jak ti tohle mohla udělat. A ještě ke všemu, když jsi byla mladší než ona. :/

3 Lady Lenna Lady Lenna | Web | 28. září 2017 v 12:05 | Reagovat

To je hrozné, proto jsem ráda, že jsem na žádné tábory jako dítě nejezdila. Děti umí být pěkné svině a to i ty starší (hlavně ty starší). Škoda, že jsi nezavolala mámě nebo někomu, nebo že se tě nikdo nezastal.

4 nechcimasky nechcimasky | Web | 28. září 2017 v 15:24 | Reagovat

Je od vás milá tato soustrast. Za sebe myslím, že jsem se bránila hlavně tím, že jsem držela jako býk a zůstala s pevnou vůlí v té hrozné situaci. A že jsem se zachovala neočekávaně, což byla čistá zlomyslnost, za kterou mi nevadilo trpět víc. Každý v krizi reaguje jinak, já tenkrát freezingem. Dokážu pochopit, že jsem nevěřila, že by mi kdokoliv pomohl, jelikož ta šance tam byla ze strany jiných dětí (nepomohly, takže asi věřili, že to tak má být) a já jsem od malička měla problém s tím, že když někdo něco zpochybnil, ztratila jsem jistotu také. Tudíž jsem začala věřit, že opravdu jsem ten problém já a ne oni, takže by bylo nemístné a směšné jít za někým pro pomoc - proč by měli zachraňovat zloděje? Byla to hlavně psychická šikana a na tu se reaguje daleko hůř než na fyzickou. Těžko se dokazuje a zvlášť u dítěte je těžké se proti ní bránit, nebo odhalit, že to vůbec šikana je. Bylo to postupné a útočilo to na všechny mé hodnoty, myšlenky atd. Já jsem nebyla v takové fázi, kdy bych dokázala věci takto pojmenovat, neuměla jsem si říct o pomoc, neměla jsem přátele, šikana ve škole byla také v plném proudu (takže sebevědomí velmi nízké), navíc jsem si byla jistá svou nevinou jen zpočátku a to skončilo příliš rychle, než abych se dokázala rozkoukat. Cítila jsem jen neurčitý silný odpor a bezmoc, ne však nic, co bych dokázala vložit do slov a odrazit se od toho. Chápu se v té době, byl to strach a nejistota, co mě držely v šachu. Té holce se ovšem nedá odpustit, že toho zneužila. Oběť za svou šikanu nemůže, i kdyby ji neohlásila. Ze zkušenosti i té školní šikany mohu říct, že čím horší ta šikana je, tím slabší je odvaha to ohlásit - hrozí další teror ze strany zhrzených agresorů a už pravděpodobně došlo k prosáknutí toho všeho do psychiky oběti. Oběť je schopná prostě začít věřit tomu, že to tak má být, protože ona je špatná a zaslouží si to. Kéž by každý věděl, jak se bránit šikaně a měl odvahu ji nahlásit, kdyby ji přestal zvládat. Škola a další zařízení by pak vypadaly dost jinak.

5 Meduňka Meduňka | Web | 28. září 2017 v 18:45 | Reagovat

Zařazuji tvůj článek do výběru na tema-tydne.blog.cz

6 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 2. října 2017 v 14:03 | Reagovat

Šikana je hrozná věc. Je dobře, že jsi to zvládla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama