Září 2017

Mé setkání s bohem

29. září 2017 v 19:03 | Ten, kdo to napsal |  Myšlenky
Bylo to několik dní po prvním pohřbu, jehož jsem se v životě účastnila. O něm ale někdy jindy. Na hostině, co se po něm konala se všemi pozvanými (většinou pro mě neznámými příbuznými), jsem se poznala s pro mě vskutku sympatickou osobou. Byla to paní středního věku, citlivá, optimistická, přející, sebereflektující.. zkrátka podobná mému ideálu, podle kterého bych se chtěla řídit až do smrti. Zkrátka nezapomenout na to, co mě dělá živou, udržet si radost a pružnost, netopit se v nenávisti a zášti, mít v sobě oporu, mít se ráda. Po nějaké době z té paní vypadlo, že je věřící. Nemám s tím problém, nebyla by první ani poslední, s kým jsem se bez problémů bavila i tak. Ať už je to něco oficiálního, hromadně organizovaného či striktně individuálního, odrůda "něcismu", ateismu, nerozvíjené víry apod.

Od té doby, co mi paní ukázala svůj životní směr, pro mě však nastal jiný problém. Z nějakého důvodu o křesťanství začala horečně přednášet a vracela se k němu i skrz jiná témata, jako by.. o tom snad potřebovala mluvit. Pochopila jsem, že se mě snaží z dobré vůle přesvědčit o správnosti její cesty, protože objevila své štěstí v aktivně praktikované víře. Ona měla jistotu, která mně chyběla, a chtěla mi proto podat pomocnou ruku... Od té doby přestala být debata s ní plodná, pružná a vlastně i zajímavá, vesměs jen opakovala tytéž věty z bible a nesnažila se je nějak rozvinout, použít argumenty. Každá věta jakoby zazdila jakoukoliv mou snahu o debatu nebo.. hlubší pochopení. Společnou řeč. Připadala mi zaseknutá v nějakém automatickém režimu. Na druhou stranu je to její věc, dokud to nevkládá do hlavy druhým, například svým dětem (všechny jsou věřící). A já byla hrozně nejistá a extrémně tolerantní holka, co nechce odmítnout žádnou možnost...

Nabídla mi, že se za mě pomodlí. Nebyla jsem proti, modlení z dobré vůle mi přece nemohlo nijak ublížit. Nečekala jsem, že se bude modlit nahlas... "Ah Bože, děkuju ti za tuto úžasnou osobu, kterou jsi vytvořit. Prosím, ať pozná Tvoji lásku tak jako já" atd. atd. Bylo to poněkud zvláštní, spíše nepříjemné. Ale jelikož jsem nebyla ochotna v její verzi boha věřit, vzala jsem si z toho prostě "mám tě ráda, přeju ti štěstí". Síla působení jejích slov přišla později, když jsem měla dlouhé období depresí (ne depek). Nechci posuzovat, jestli to byl Bůh nebo jen mé představy, ve výsledku to bylo stejně jedno, protože ten vliv na mě byl stejný - velmi reálný. Prostě jsem ležela se zavřenýma očima a najednou uviděla Boha...

Seděl na velkém trůnu v oblacích, připomínal mi trochu Dia. Kolem něj posedávaly mnohem menší postavy jen tak na mracích, převážně ženy v chudobně vyhlížejícím oblečení, nejspíš jeho služebníci a milovníci. Cítila jsem jeho dominanci a sílu, jak se nade mnou sklání a přesvědčuje mě. Nabízel mi vlastně všechno - lásku, štěstí, radost, blízkost. Sliboval mi je. Požadavky byly spíš k domyšlení - přijmout jeho myšlenky a hodnoty zcela za své, věřit mu, podrobit se mu, ztratit vlastně.. duševní svobodu. Napadla mě taková myšlenka, jestli lidé skrz víru v Boha tak trochu neprojevují svou submisivitu nebo touhu po ní. Jiné body mi přijdou téměř samozřejmé - potřeba někam patřit, být milován, přijat, pochopen, nemít výčitky (očistit se), mít jasné a prosté odpovědi na všechny otázky, cítit se co nejméně zodpovědný (za sebe, svět atd.), mít jistotu... Cítila jsem se pod nátlakem, nepřestával mluvit a nechával nehybně jednu ruku před sebou, aby mi pomohl vstát z bláta (ale jen když přistoupím na jeho nabídku a požadavky). Ten konflikt se opakoval nejspíš pár dnů, nejsilnější byl ale ke konci, kdy mi bylo tak blbě, že jsem skoro začala uvažovat. O to mi bylo hůř, byl to takový vnitřní dril, neměla jsem od něj chvíli klid...

Bylo mi jasné, že to souvisí s tou modlitbou. A tím, že mám těžké časy a chytám se stébla. Řekla jsem si, že tohle od něj není fér a nebylo by to z mé strany upřímné. Kdybych o to měla zájem, nepřijde to na mě jen v čase nejvyšší nouze, ale i kdykoliv jindy. Takhle by mi to přišlo spíš jako projev vlastní sobeckosti, kdybych byla ochotná něco obětovat až v době, kdy se chci vykoupit ze svého utrpení. A těžko říct, jestli to není tak trochu vypočítavé i od Boha, protože je snazší přesvědčit člověka zoufalého. Poděkovala jsem mu za nabídku, ale dala jsem mu najevo, že nemám zájem. Nestačí mi pouhý "fakt", že existuje, abych si z něho udělala ikonu pro modlení. Těch možností, v co věřit, do čeho vkládat své naděje.. je spousta, některé jsou dokonce hmatatelné. Nepotřebuji věřit v Boha, abych nacházela ve světě smysl, vidím ho i tak. Bůh je pro mě spíš vynález než stvořitel. Tak jako tak jsem mu řekla, že má rozhodně těžký úděl dělat lidi šťastnější a přitom zůstat jako tak vlivná ikona očerňován a zneužíván jinými lidmi. A že si ho dokážu představit jako kolegu. Ani mně není svět lhostejný, ráda lidem pomáhám, podporuji je - bez myšlenky na odměnu... Ještě nějakou chvíli mě přesvědčoval, až mi ho bylo skoro líto... Nakonec to respektoval a dal najevo, že kdykoliv budu chtít, mohu se mu ozvat. Od té doby mám klid, ale jsem ráda, že jsem prožila tyto klíčové chvíle, kdy jsem konečně jasně rozhodla, že křesťanství a vlastně ani žádné jiné oficiální náboženství není moje volba.

Břemeno

29. září 2017 v 3:42 | Ten, kdo to napsal |  Básně
Jsem apatický
jako šedý kámen
ze zbytků žalu
jsem prachsprosté
potopené břemeno
na dně močálu
tvých včerejšků

Jsi nevděčný
dokud mě máš
jsi generál
po mém zahození
stále víc šlapeš
do hlubin měsnáš
své blahé poučení

Jsem k zahození
jako ten kámen
co ti spad ze srdce
jsem tu od toho
být zahozený
pro poznání vzdoru
nevděčného štěstí

Trpět pro život

28. září 2017 v 19:27 | Ten, kdo to napsal |  Básně
Když se smráká
nad kosami
broušenými
v tichém shonu
sluncem zdá se
lesk kvality
bezbolestné
předzvěsti
neuctivé
absence
agonie
pro život

Trpět pro něj
důkaz lásky
trpět pro smrt
ztráta úcty
nebo slepý směr
chybí smíření
trpět pro lásku
milovat trápení
vždyť bez zlého
není dobré
po smrti
není nic
horší bolesti
je nicota

Jeden z nejhorších zážitků v životě

28. září 2017 v 0:40 | Ten, kdo to napsal |  Vzpomínky
Stalo se to na dětském táboře, což nejspíš nepřekvapí. Bylo mi kolem 12 let a protentokrát jsem se rozhodla změnit "firmu", která tábory pořádala, jelikož na těch předchozích jsem měla špané zkušenosti se řvaním, dysrespektem k mým potřebám a přehnanou soutěživostí dětí, jeden ročník na mě bylo dokonce svedeno veškeré neštěstí družstva. To jsem netušila, že tenhle tábor bude ten nejhorší a cokoliv předtím byl jen slabý odvar utrpení.

Neměla jsem kamarády, bydlela jsem v chatce s třemi neznámými děvčaty podobného věku, co se mezi sebou dobře znaly. Tábor na 14 dní, několikrát denně hry, minimálně dvě diskotéky za celý tábor (v chajdě v lese. A to si říkali tábor se zaměřením na ochranu přírody), málo získatelného pití bez nutnosti jeho koupě. Když byla načata druhá polovina tábora, začalo se smrákat a několik dní za sebou nonstop pršelo - hodně programu se zrušilo, zůstávali jsme na chatkách. Zároveň nás vedoucí upozornili, že se začaly ztrácet peníze. Vzala jsem to celkem s klidem, běžně jsem si schovávala peníze na několik míst, aby měl zloděj perné chvíle. Tu se jednoho dne stalo, že se jedna starší holka (asi 14 let) rozhodla vzít vyšetřování krádeží do svých rukou...

Po jednom obědě jsem se vracela v klidu do chatky. A v mé posteli seděla ona, bez povolení, bez omluvy. Jen se na mě tak přísně zadívala a zeptala se vážně: "Víš o tom, že se na táboře ztrácejí peníze?". Nevěděla jsem, že od toho okamžiku pro mě začne několikadenní peklo, které bude navíc podpořeno neustálým deštěm a tedy maximem volného času. Ta holka na mě zkoušela různé metody a snažila se ze mě dostat jediné - přiznání, že jsem ukradla peníze. Svítila na mě baterkou a tvrdila, že když nemrkám, tak určitě lžu. Sledovala mé prsty a tvrdila, že když se mi klepou, tak také lžu. Neustále se mi dívala do očí, sledovala sebemenší reakce, které hned rozvinula jako důkaz proti mně. A nebyly jsme tam ani v nejmenším samy, v té chatce byli minimálně 4 další lidi, co to celou dobu (několik odpolední, možná i dopolední) pozorovali a nikdo z nich se mě nezastal. Naopak jí přikyvovali a jeden z nich dokonce řekl "už se těším, až se přizná". Ta svině byla na táboře oblíbená, hýřila vtipem, nosila pěkné oblečení, líčila se, byla starší, sexy a odvázaná - kdo by pochyboval o tom, že dělá něco špatného, přeci šlo o všeobecné dobro získat ukradené peníze... Haha. V životě jsem nic vědomě neukradla (max. jako mimino, když jsem nechápala pojem "vlastnictví"). Sledovala mě i venku, kde jsem se snažila najít klid a koncentrovat se...

Postupně jsem ztrácela jistotu a sílu. Jak se tak na mě dívala, ten přímý pohled byl velmi ostrý a hypnotizující. Najednou se mi začaly přepisovat vzpomínky, viděla jsem ve své hlavě, jak si beru z cizí tašky nějaké peníze. Začala jsem tomu postupně věřit, zároveň se ve mně stupňovala panika a nejistota. Byla jsem zoufalá a ona mě nenechala vydechnout. Nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Nakonec změnila strategii a rozhodla se mi dát pauzu. Zjistila, že se mi líbí jeden kluk a tak se mi ho snažila dohodit. Mně bylo jasné, že je to jen další taktika, jak ze mě dostat za každou cenu konkrétní reakci, ale bylo to pořád příjemnější než to předtím. Pozvala ho do chatky, on zjistil, že se mi líbí, a dal najevo, že by to se mnou zkusil. Tak jsme si tak nějak všichni v chatce povídali (7 lidí), dokonce jsme si dali pusu (ale jen na tvář, naštěstí). Ta holka mi ještě ukazovala, jak se správně starat o mužský úd na modelu koštěte. To mi bylo docela nepříjemné. Snad ten samý den za mnou pak ten kluk přišel a oznámil mi, že mu řekla všechno o tom kradení, že nechce chodit se zlodějkou a že se mám přiznat. Přesně to jsem čekala. Po dalších úmorných hodinách jsem nakonec "přiznala", že jsem něco ukradla. Ona poslala všechny ven z chatky...

Řekla mi "vždyť jsi nic neukradla, tak proč se přiznáváš?" soucitným tónem. Cítila jsem mírnou úlevu, ale později se mě zmocnil obrovský hněv. Tak ona mě celou dobu šikanuje, přestože už dávno mohla přestat, protože ví, jak se věci mají? Ještě předtím tvrdila, že by se chtěla stát psycholožkou. Ona jakožto osoba, která dělá zvrhlé experimenty na dětech a ještě ohrožuje jejich mravní výchovu? S tou bytostí se v životě nechci potkat a kdykoliv jdu na nějakou terapii, žádám terapeuty, aby mě informovali, pokud se tam má dostavit někdo dle mého popisu (jako stážista třeba), abych mohla vyjádřit nesouhlas s její přítomností... Nakonec pustila zase všechny do chatky a pokračovalo to v podobném duchu, jen byla trochu klidnější a vypadala spokojeněji. Jenže já jsem jí chtěla dokázat, že není dobrý psycholog, chtěla jsem se zachovat neočekávaně - když mi řekla, že mám pět minut na rozmyšlenou, abych řekla konečný verdikt, rozhodla jsem se použít kompromis. Tvrdila jsem, že jsem ukradla 50 korun místo předchozích 200. Byla nasraná, tvrdila že lžu a dožadovala se čísla na mou matku. Odešla z chatky a dělala, že s ní telefonuje. To jsem ale zjistila až po táboře, věřila jsem jí to. Po "rozhovoru" ji "citovala", že je rozzlobená a že mám říct pravdu. A pak už nevím, jak to bylo. Vím jen, že někdy v průběhu celého toho pekla se mnou šla za vedoucím, abych se mu osobně přiznala. A naštěstí tam nebyl. Opravdu nevím, co by se stalo v opačném případě, musela bych snad platit? Dostala bych druhý veřejný lynč? Poslední věc, co se týkala celého případu, bylo jak za mnou nakonec osobně přišla večer před odjezdem. Vypadala seriózně, usmívala se, jako by vůbec nechápala, že mi něco udělala. A stejně seriózně odešla, když jsem jí na její otázku "už víš, jestli jsi to ukradla" odpověděla "ne, neukradla". Den poté jsme se vraceli domu a já jsem se bála matčiny reakce. Nikdo jí ale nevolal...

Té děvce přeju, aby se psychologem nikdy nestala, nebo aby alespoň MUSELA projít důslednou sebereflexí a přečetla si několik knih o šikaně, manipulaci, svědomí atd. Aby se uvědomila, co všechno udělala špatně a že mi rozhodně dluží velkou omluvu a možná i finančí náhradu za braní některých léků na nervy a spaní. Kvůli ní se bojím očního kontaktu daleko víc než předtím, podpořila mou sociální fóbii, nejistotu. Byla starší a měla být rozumnější. Naopak se ukázala jako nedospělá bytost neschopná empatie, skromnosti a odhadnutí míry. A za to jsem musela pykat já.

Osmisměrka pro přítele

13. září 2017 v 15:27 | Ten, kdo to napsal |  Jiné
Protože cítím víc lásky, než kolik mohu reálně dát... Protože jsem láskyplný živočich a chci to dávat najevo... Protože mi ten starý nápad nedal spát a je to již třetí pokus, konečně bezchybný... Prostě proto, mám z toho radost. Kdo se se mnou shodne v některých heslech?

Proč vlastně ne?

11. září 2017 v 21:27 | Ten, kdo to napsal |  Myšlenky
Protože ne vždy se hodí říct "ano". Jsou situace, kdy je odmítnutí nezbytné. Není však nutné ani příliš rozumné z toho dělat nějaké hlubší závěry, podle mne... Kdo z nás je ale schopen přijmout prosté ne, aniž by si to bral osobně, domýšlel, co všechno je za tím, snažil se s druhým manipulovat pro změnu odpovědi, nebo se projistotu vůbec nezeptal, aby nebyl odmítnut atd.? Kdo z nás je schopen přijmout prosté ano, aniž by neměl pochybnosti o čistém úmyslu, snažil se zařadit dotyčného mezi kamarády či pomocníky, začal to brát jako samozřejmost apod.? Jediné, co si z toho má smysl vzít, je, že dotyčný odpověděl na danou otázku ano/ne. Nic víc. Překvapivě.

Nedivím se některým lidem, že neodpovídají jasně a přesvědčeně/přesvědčivě. Důvodů může být několik, v mém případě třeba strach z toho, že mě odmítnutý odsoudí, bude se chtít mstít, nebo mi už nikdy nepomůže. Nebo že mé ano pochopí jako volnou vstupenku i pro další pomoc a.. začne na mě tlačit, pokud to příště odmítnu. Znám ale i opačný problém - když jsem ten, kdo něco potřebuje nebo chce, ale bojí se odmítnutí. Mám z něho takový strach, že často raději o nic nežádám, i když to pro mě je důležité a zahrnuje to i věci, které nemohu udělat sama. Když mám slabší chvíle, z "ne" jsem schopná vydedukovat naprosto všechno od nezájmu dotyčného o mě až po mou "podřadnou a nezaslouženíhodnou" existenci. Přitom se tím odmítnu vlastně sama a do budoucna si tím přivřu dveře i před druhými. Když si neřeknu o to, co potřebuji, není možnost to ani odmítnout ani přijmout. Naopak pokud se pro samé odmítnutí budu bát si o něco říct, mohu se začít chovat natolik nepřijatelně, že se stanu jednoznačně odmítnutelnou. Postranní úmysly, manipulace, skryté výčitky, ublíženost, nepřímost a neupřímnost.. to všechno lidé mohou vidět a nebude jim to příjemné, začnou se ode mě odvracet. A rozhodně to nepochopí jako volání o pomoc nebo prosbu...

Proto prosím všechny, přijměme ano i ne bez větších scén a posuzování druhého nebo sebe. Ať už jsme žádajícím či odpovídajícím. Je jen málo situací, kdy skutečně Musíme vyhovět (třeba poskytnutí první pomoci, dělání Své práce v zaměstnání, výživová povinnost...), abysme neriskovali ztrátu svého postavení nebo čistotu trestního rejstříku, neohrozili sami sebe nebo životy druhých. Stejně tak není mnoho situací, kdy nezbytně potřebujeme pomoc druhého. Když poznáme míru v tom, kdy pomoct a kdy to odmítnout, kdy požádat a kdy řešit věci sami, budeme únosní pro druhé a možná i pro sebe. Protože se nebudeme pohybovat v žádném z extrémů, který by mám vypálil cejch. Manipulovatelný dobráček (já), ignorantský necita, nesamostatná chudinka (v rodině já xD) či bezproblémový nadčlověk (občas já). Když už jej máme, je od nás něco očekáváno a může být daleko těžší něco na tom změnit, aby to pochopilo i okolí a přizpůsobilo se tomu. Bude to ale stát za to, lidé kolem nás se "protřídí" a Konečně se nebudeme cítit tak.. dotčení, naštvaní na okolí nebo na sebe. Bolí to, ale stojí to za to!

Jak jsem se začala léčit

10. září 2017 v 17:50 | Ten, kdo to napsal |  Vzpomínky
Úplný začátek dvou velkých kroků (návštěva psychologa a návštěva psychiatra (o 3 měsíce poté)) mi zprostředkovali přátelé přes horu ukecávání a přesvědčování, že mám problém a potřebuju odbornou pomoc. Neměla jsem problém v tom, že bych si myslela, že problémy nemám, nebo že bych byla přesvědčená o tom, že problém má mé okolí. Věděla jsem moc dobře, že jsem bojácná, extrémně náladová, citlivější až nedůtklivá, snadno se rozbrečím, špatně se mi usíná i vstává, mám pokleslé stavy, kdy všechno vidím černě atd. Jenže problém nebyl ve slepotě nebo házení viny na druhé, já prostě Netušila, že to, co se se mnou děje, není má vina, má neschopnost. Myslela jsem si, že jsem prostě jen nesmělá, stydlivá, citlivá, náladová atd., což postupně překonám, až budu procházet životem. Myslela jsem si, že si pomoc nezasloužím, protože všechno je to jen mou neschopností, hloupostí, leností, pomalejším tempem vývoje apod. Nejspíš i proto, že jsem to podobně slýchala od svého okolí a od některých dobromyslů dostávala i jakési "mateřské" lekce, které mi měly pomoct, ale vlastně mě spíš srážely, protože byly ponižujícího pojetí, bez projevu pochopení... Blízcí mě nakonec přesvědčili, že to mám zkusit, že se tam najdou i lidé s "menšími" problémy...

Psycholožka byla zdarma a moc milá, spíše poslouchala a já se konečně někde otevřela a mlela, jak to ze mě padalo. Nemyslela si, že mám nějakou vážnější nemoc, nakonec ani můj strach vstoupit do autobusu nepovažovala za nic výjimečného. Ale je pravda, že jsem u ní dlouho nebyla. Jednu schůzku u ní jsem zakončila dřív, abych dojela na přednášku o sociální fobii, která pro mě byla velmi důležitá. Zajímalo mě, jak moc se od takových lidí liším. Až jsem nakonec zjistila, že jsem jedním z nich. Naprosto přesně a velmi silně. Bála jsem se vyjít ven, abych nemusela zdravit sousedy; přecházet silnici, aby mi nemusela zastavovat auta a já je nezdržovala a případně nenaštvala; vstoupit do autobusu, aby se na mě nikdo nedíval; sednout si v autobuse, abych nemusela říct nahlas nějaké babičce, aby si šla sednout, protože by to na mě otočilo pozornost; dojít do školy, protože tam musím zdravit učitele a budu na očích kdekoliv v uličce; přihlásit se během hodiny, abych nebyla zase na očích; nekonečně mnoho dalších situací... ; Ta přednáška mi mluvila z duše a já okamžitě po ní začala chodit mezi další fobíky a učila se s nimi sociálním dovednostem. Protože člověk, který se nebojí, mi nemůže dost porozumět a být mi oporou, když selžu. Nebude mít takovou trpělivost ani si neuvědomí, co všechno mě v té situaci vlastně rmoutí. Mezi fobíky jsem se cítila úžasně, přijatě, pochopeně. Konečně mě někdo nesoudil a nesnažil se mě necitlivě poučovat, jako kdybych snad ani neměla tušit, že nejednám standardně a jako "normální" člověk.

Dny se krátily a blížilo se zkouškové období v druháku. První ročník jsem prošla s prospěchovým stipendiem. Mí bývalí učitelé na střední by se tomu nedivili. Jenže ve druháku jsem postupně ztrácela sílu, hroutila jsem se a nedokázala se vůbec soustředit na školu, plnění docházky.. Byla jsem hrozně zoufalá! Nechtěla jsem zklamat matku, nechtěla jsem odejít do práce, protože mi bylo jasné, že se tam budu hroutit stejně tak a možná ještě víc. Ve stavu, kdy nejsem schopná se ohradit, vyjádřit svůj názor, požádat o pomoc nebo něco odmítnout.. to by bylo sebevražedné. Navíc jsem zjistila, že mám jakýsi endometriom a měla bych jít na operaci. Dohromady to způsobilo takové stavy, že jsem se nechala přesvědčit, že mám zajít do krizového centra. Tam byli tak vstřícní lidé! Zjistila jsem, že jsem neurotická, a doporučili mi psychiatra. No, vlastně se mi opravdu ulevilo. Zjistila jsem, že si celý život jen nevymýšlím a že ze mě může spadnout to břemeno smyšlené viny. Že nejsem zdravá natolik, aby mi stačily běžné životní lekce, ale že potřebuju léčbu, terapie. Ale vůbec největším osvobozením pro mě bylo, když mi psychiatrička doporučila přerušit studium a jít se léčit. Konečně..

A teď si představte, že tohle všechno se stalo během 4 měsíců. Ještě v srpnu jsem si myslela, že jsem neschopný vyvrhel společnosti, který jenom simuluje, aby nemusel makat. A pak skončím u psychiatra (a přeruším studium), kterého jsem do té doby považovala za doktora jen těch extrémně nebezpečných nebo extrémně psychicky nemocných lidí. Předsvědčila jsem se ale o tom, že za ním chodí i vesměs normální lidé, na kterých nic nepoznáte, kteří vás nijak neohrozí, mohou být inteligentní a velmi dobří přátelé, fungovat ve společnosti. Pacientů by mělo být v ČR přes 100 000, přesto si myslím, že to je pořád jen malé procento ve srovnání s tím, kolik lidí tuto pomoc ještě potřebuje. Snad kvůli předsudkům nebo potížím, co jsem měla já, s tím budou ještě problémy... Pokračování snad příště

Vzdor

9. září 2017 v 18:05 | Ten, kdo to napsal |  Básně
Až když dno káže
"nejsi víc než papír!"
rouhám se básněmi
poslední vzdor