Září 2017

Osmisměrka pro přítele

13. září 2017 v 15:27 | Ten, kdo to napsal |  Jiné
Protože cítím víc lásky, než kolik mohu reálně dát... Protože jsem láskyplný živočich a chci to dávat najevo... Protože mi ten starý nápad nedal spát a je to již třetí pokus, konečně bezchybný... Prostě proto, mám z toho radost. Kdo se se mnou shodne v některých heslech?

Proč vlastně ne?

11. září 2017 v 21:27 | Ten, kdo to napsal |  Myšlenky
Protože ne vždy se hodí říct "ano". Jsou situace, kdy je odmítnutí nezbytné. Není však nutné ani příliš rozumné z toho dělat nějaké hlubší závěry, podle mne... Kdo z nás je ale schopen přijmout prosté ne, aniž by si to bral osobně, domýšlel, co všechno je za tím, snažil se s druhým manipulovat pro změnu odpovědi, nebo se projistotu vůbec nezeptal, aby nebyl odmítnut atd.? Kdo z nás je schopen přijmout prosté ano, aniž by neměl pochybnosti o čistém úmyslu, snažil se zařadit dotyčného mezi kamarády či pomocníky, začal to brát jako samozřejmost apod.? Jediné, co si z toho má smysl vzít, je, že dotyčný odpověděl na danou otázku ano/ne. Nic víc. Překvapivě.

Nedivím se některým lidem, že neodpovídají jasně a přesvědčeně/přesvědčivě. Důvodů může být několik, v mém případě třeba strach z toho, že mě odmítnutý odsoudí, bude se chtít mstít, nebo mi už nikdy nepomůže. Nebo že mé ano pochopí jako volnou vstupenku i pro další pomoc a.. začne na mě tlačit, pokud to příště odmítnu. Znám ale i opačný problém - když jsem ten, kdo něco potřebuje nebo chce, ale bojí se odmítnutí. Mám z něho takový strach, že často raději o nic nežádám, i když to pro mě je důležité a zahrnuje to i věci, které nemohu udělat sama. Když mám slabší chvíle, z "ne" jsem schopná vydedukovat naprosto všechno od nezájmu dotyčného o mě až po mou "podřadnou a nezaslouženíhodnou" existenci. Přitom se tím odmítnu vlastně sama a do budoucna si tím přivřu dveře i před druhými. Když si neřeknu o to, co potřebuji, není možnost to ani odmítnout ani přijmout. Naopak pokud se pro samé odmítnutí budu bát si o něco říct, mohu se začít chovat natolik nepřijatelně, že se stanu jednoznačně odmítnutelnou. Postranní úmysly, manipulace, skryté výčitky, ublíženost, nepřímost a neupřímnost.. to všechno lidé mohou vidět a nebude jim to příjemné, začnou se ode mě odvracet. A rozhodně to nepochopí jako volání o pomoc nebo prosbu...

Proto prosím všechny, přijměme ano i ne bez větších scén a posuzování druhého nebo sebe. Ať už jsme žádajícím či odpovídajícím. Je jen málo situací, kdy skutečně Musíme vyhovět (třeba poskytnutí první pomoci, dělání Své práce v zaměstnání, výživová povinnost...), abysme neriskovali ztrátu svého postavení nebo čistotu trestního rejstříku, neohrozili sami sebe nebo životy druhých. Stejně tak není mnoho situací, kdy nezbytně potřebujeme pomoc druhého. Když poznáme míru v tom, kdy pomoct a kdy to odmítnout, kdy požádat a kdy řešit věci sami, budeme únosní pro druhé a možná i pro sebe. Protože se nebudeme pohybovat v žádném z extrémů, který by mám vypálil cejch. Manipulovatelný dobráček (já), ignorantský necita, nesamostatná chudinka (v rodině já xD) či bezproblémový nadčlověk (občas já). Když už jej máme, je od nás něco očekáváno a může být daleko těžší něco na tom změnit, aby to pochopilo i okolí a přizpůsobilo se tomu. Bude to ale stát za to, lidé kolem nás se "protřídí" a Konečně se nebudeme cítit tak.. dotčení, naštvaní na okolí nebo na sebe. Bolí to, ale stojí to za to!

Jak jsem se začala léčit

10. září 2017 v 17:50 | Ten, kdo to napsal |  Vzpomínky
Úplný začátek dvou velkých kroků (návštěva psychologa a návštěva psychiatra (o 3 měsíce poté)) mi zprostředkovali přátelé přes horu ukecávání a přesvědčování, že mám problém a potřebuju odbornou pomoc. Neměla jsem problém v tom, že bych si myslela, že problémy nemám, nebo že bych byla přesvědčená o tom, že problém má mé okolí. Věděla jsem moc dobře, že jsem bojácná, extrémně náladová, citlivější až nedůtklivá, snadno se rozbrečím, špatně se mi usíná i vstává, mám pokleslé stavy, kdy všechno vidím černě atd. Jenže problém nebyl ve slepotě nebo házení viny na druhé, já prostě Netušila, že to, co se se mnou děje, není má vina, má neschopnost. Myslela jsem si, že jsem prostě jen nesmělá, stydlivá, citlivá, náladová atd., což postupně překonám, až budu procházet životem. Myslela jsem si, že si pomoc nezasloužím, protože všechno je to jen mou neschopností, hloupostí, leností, pomalejším tempem vývoje apod. Nejspíš i proto, že jsem to podobně slýchala od svého okolí a od některých dobromyslů dostávala i jakési "mateřské" lekce, které mi měly pomoct, ale vlastně mě spíš srážely, protože byly ponižujícího pojetí, bez projevu pochopení... Blízcí mě nakonec přesvědčili, že to mám zkusit, že se tam najdou i lidé s "menšími" problémy...

Psycholožka byla zdarma a moc milá, spíše poslouchala a já se konečně někde otevřela a mlela, jak to ze mě padalo. Nemyslela si, že mám nějakou vážnější nemoc, nakonec ani můj strach vstoupit do autobusu nepovažovala za nic výjimečného. Ale je pravda, že jsem u ní dlouho nebyla. Jednu schůzku u ní jsem zakončila dřív, abych dojela na přednášku o sociální fobii, která pro mě byla velmi důležitá. Zajímalo mě, jak moc se od takových lidí liším. Až jsem nakonec zjistila, že jsem jedním z nich. Naprosto přesně a velmi silně. Bála jsem se vyjít ven, abych nemusela zdravit sousedy; přecházet silnici, aby mi nemusela zastavovat auta a já je nezdržovala a případně nenaštvala; vstoupit do autobusu, aby se na mě nikdo nedíval; sednout si v autobuse, abych nemusela říct nahlas nějaké babičce, aby si šla sednout, protože by to na mě otočilo pozornost; dojít do školy, protože tam musím zdravit učitele a budu na očích kdekoliv v uličce; přihlásit se během hodiny, abych nebyla zase na očích; nekonečně mnoho dalších situací... ; Ta přednáška mi mluvila z duše a já okamžitě po ní začala chodit mezi další fobíky a učila se s nimi sociálním dovednostem. Protože člověk, který se nebojí, mi nemůže dost porozumět a být mi oporou, když selžu. Nebude mít takovou trpělivost ani si neuvědomí, co všechno mě v té situaci vlastně rmoutí. Mezi fobíky jsem se cítila úžasně, přijatě, pochopeně. Konečně mě někdo nesoudil a nesnažil se mě necitlivě poučovat, jako kdybych snad ani neměla tušit, že nejednám standardně a jako "normální" člověk.

Dny se krátily a blížilo se zkouškové období v druháku. První ročník jsem prošla s prospěchovým stipendiem. Mí bývalí učitelé na střední by se tomu nedivili. Jenže ve druháku jsem postupně ztrácela sílu, hroutila jsem se a nedokázala se vůbec soustředit na školu, plnění docházky.. Byla jsem hrozně zoufalá! Nechtěla jsem zklamat matku, nechtěla jsem odejít do práce, protože mi bylo jasné, že se tam budu hroutit stejně tak a možná ještě víc. Ve stavu, kdy nejsem schopná se ohradit, vyjádřit svůj názor, požádat o pomoc nebo něco odmítnout.. to by bylo sebevražedné. Navíc jsem zjistila, že mám jakýsi endometriom a měla bych jít na operaci. Dohromady to způsobilo takové stavy, že jsem se nechala přesvědčit, že mám zajít do krizového centra. Tam byli tak vstřícní lidé! Zjistila jsem, že jsem neurotická, a doporučili mi psychiatra. No, vlastně se mi opravdu ulevilo. Zjistila jsem, že si celý život jen nevymýšlím a že ze mě může spadnout to břemeno smyšlené viny. Že nejsem zdravá natolik, aby mi stačily běžné životní lekce, ale že potřebuju léčbu, terapie. Ale vůbec největším osvobozením pro mě bylo, když mi psychiatrička doporučila přerušit studium a jít se léčit. Konečně..

A teď si představte, že tohle všechno se stalo během 4 měsíců. Ještě v srpnu jsem si myslela, že jsem neschopný vyvrhel společnosti, který jenom simuluje, aby nemusel makat. A pak skončím u psychiatra (a přeruším studium), kterého jsem do té doby považovala za doktora jen těch extrémně nebezpečných nebo extrémně psychicky nemocných lidí. Předsvědčila jsem se ale o tom, že za ním chodí i vesměs normální lidé, na kterých nic nepoznáte, kteří vás nijak neohrozí, mohou být inteligentní a velmi dobří přátelé, fungovat ve společnosti. Pacientů by mělo být v ČR přes 100 000, přesto si myslím, že to je pořád jen malé procento ve srovnání s tím, kolik lidí tuto pomoc ještě potřebuje. Snad kvůli předsudkům nebo potížím, co jsem měla já, s tím budou ještě problémy... Pokračování snad příště

Vzdor

9. září 2017 v 18:05 | Ten, kdo to napsal |  Básně
Až když dno káže
"nejsi víc než papír!"
rouhám se básněmi
poslední vzdor