Tajemnost

27. srpna 2017 v 1:14 | Ten, kdo to napsal |  Myšlenky
Chtěla jsem být tajemná. Byla jsem. Pak jsem zjistila, že mi lidé nerozumí. Tajemnost jsem brala jako svou image a přednost, navíc jsem si tak připadala víc v bezpečí. Pokud člověk nemůže předpokládat, co udělám, nebo pochopit, jak myslím, nemůže mi "vidět do hlavy" a zneužít toho. Svoboda vnitřního světa pro mě byla vším. Protože šikana těla a duše trvala příliš dlouho na to, abych vydržela jen s vědomím "za chvíli odejdu a už je nikdy neuvidím". Nedotknutelnost mysli pro mě byla modlou, nic jiného mi nezbylo. A já si přišla tak silná ve své slabosti a měla jsem hrozný vztek. Chyběla mi podpora, zastání, rezignovala jsem. Mlčela jsem moc dlouho a doteď nejsem tak mluvná a otevřená, jak bych chtěla. Bojím se lidí více než sebe. Ale sebe zas víc nenávidím...

Srozumitelnost může být dobrou obranou, dokonce lepší než tajemnost. Tajemný člověk vyvolává otázky, zájem, podezření, strach. Být průhledný jako igelit ujišťuje, nechává chladným, někdy i nudí, pokud udržím dostatečnou chladnost při vykládání i těch největších tajemství - když to přestane být tajemstvím a nijak mi nevadí, že to druzí ví, přestane to být pro ně zajímavé. A přestanou se ptát...

Chtěla jsem být tajemná, abych byla pro druhé zajímavá. Jenže někteří si to vyložili po svém, byla jsem ta "divná", ta "co je pozoruje jako pokusné králíky". Ani ta bezbřehá otevřenost se mi nezdá mou strategií. Myslím, že nejlepší pro mne je udržet se přirozenou a případně své činy osvětlit, vyvolají-li nějaké pozdvižení. Tajemnost si stejně neurčuji já, určuje mi ji okolí podle toho, co je zrovna pro ně tajemné. A já si ji vlastně nevybrala dobrovolně. Ani tu touhu se každému zavděčit. Nechci druhé lidi děsit ani přitahovat na to, že mě nechápou. Je to dvojsečné a můžu se v tom ztratit i sama...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama