Srpen 2017

Nevděk

31. srpna 2017 v 3:58 | Ten, kdo to napsal |  Básně
Naříkat
na stín
v poušti
je snazší
jsoucno
pochopit
než nevděk
bezděčný
věčně
vděčně
chroupaný
s oblohou
jsoucna
s česnekem

Smrdět mocí

30. srpna 2017 v 0:04 | Ten, kdo to napsal |  Básně
Zemřu
a nebude mi líto
jak se mnou zacházíš
zaberu
a nezůstane mýto
za výtažek života
proklepu
kostní moučku
prořežu se tkání
propitvám se k životu
co tak nezavání
jako slabý odvar
chtivé živosti
flusu vlivnosti
rozkydat
ten hnůj ráje
posloužíc úklidem
překážek mocných
já budu raději
bordelem pod nimi
než jejich vzduchem

Herectví

29. srpna 2017 v 17:33 | Ten, kdo to nakreslil |  Obrázky
Herectví - když dokážu být mnohým, ale neukážu svou vlastní tvář. Někdy se vyplatí umět hrát, pokud se zvládnu zachovat a znám se dost na to, abych se v té hře neztratila. Některých svých masek si vážím, jiné si neuvědomuju, některé mi kazí povědomí o sobě. Schovávám se za přeslazený optimismus, ale uvnitř mám černou díru, která nenechá nic dlouho barevné. Pravda, možná bych v sobě našla i takovou duhovou díru, odkud se vlastně ty barvy berou?

Jako nemocný herec držím své prázdno v perleťové bublině svých masek. Až praskne, přijde nepříjemná sprška a někdo zjistí, že netouží po tom, co je uvnitř...


Únava

28. srpna 2017 v 15:34 | Ten, kdo to nakreslil |  Obrázky
Jako peří ze starých polštářů. Protknuté barvami duhové noci. Jen chladivý vánek je lenivě rozvlní. Vše, co čerpá ze dne, nyní spí.

Umění mlčet

28. srpna 2017 v 14:46 | Ten, kdo to napsal |  Myšlenky
Někdy mlčet může být tou nejupřímnější odpovědí, dokonce i mlčením předáváme nějaké sdělení. Někdy člověk mluví, i když nemá co říct. Někdy mlčí, i když má co říct a dokonce to říct chce. Já znám hlavně ten druhý extrém, bojím se jít s kůží na trh, bojím se svým ozváním na sebe otočit veškerou pozornost, bojím se odmítnutí a útoků. Tak mlčím a vím, že nejde o ono "umění mlčet", ale vítězství většího strachu nad menším. Od doby, co mám přítele, znám i ten první extrém - když jsem nervózní, stydím se, chci něco zakrýt, odkláním od toho pozornost mluvením. Mluvím jen, aby nebylo ticho, abych utekla v myšlenkách jinam, abych případně i jeho nasměrovala jinam, než kde se cítím nekomfortně. A tam zas nejde o "umění mluvit", max. tak umění zakrýt svůj problém, pokud se dá říct něčemu Tak nezdravému umění.

Umění mlčet jsem poznala později, myslela jsem, že každé mé mlčení je neúspěch. Než jsem zažila chvíle, kde mlčení bylo vlastně tou nejupřímnější a nejpřitažlivější odpovědí. Či spíš mlčení ve spojení s nějakou jinou činností. Potřebovala jsem na to přátele, důvěrné situace s blízkými. Tam jsem mlčela. Došlo mi, že mlčení může být stejně hodnotné a důležité jako mluvení. A ne vždy jsem našla někoho, kdo to viděl podobně, pak se cítil být v tom tichu tak ohrožený, že z něho unikal do nesouvislého mluvení. A to bylo velmi rozpačité a nepříjemné i mně. Ale když to oba pochopíme, je z toho ráj na zemi. Při mlčení se soustředíme na jiné smysly, děláme jiné věci, naše činy se nedají tak skrýt nebo zamluvit. Neobhajujeme se, činíme. Sdílíme okamžik a každý si pro to tvoří v hlavě svá vlastní slova. Věříme si, že se tím mluvením nemusíme ujišťovat, jestli to chápeme "správně". Dáváme si svobodu v proudění myšlenek, nesvazujeme se...

Tajemnost

27. srpna 2017 v 1:14 | Ten, kdo to napsal |  Myšlenky
Chtěla jsem být tajemná. Byla jsem. Pak jsem zjistila, že mi lidé nerozumí. Tajemnost jsem brala jako svou image a přednost, navíc jsem si tak připadala víc v bezpečí. Pokud člověk nemůže předpokládat, co udělám, nebo pochopit, jak myslím, nemůže mi "vidět do hlavy" a zneužít toho. Svoboda vnitřního světa pro mě byla vším. Protože šikana těla a duše trvala příliš dlouho na to, abych vydržela jen s vědomím "za chvíli odejdu a už je nikdy neuvidím". Nedotknutelnost mysli pro mě byla modlou, nic jiného mi nezbylo. A já si přišla tak silná ve své slabosti a měla jsem hrozný vztek. Chyběla mi podpora, zastání, rezignovala jsem. Mlčela jsem moc dlouho a doteď nejsem tak mluvná a otevřená, jak bych chtěla. Bojím se lidí více než sebe. Ale sebe zas víc nenávidím...

Srozumitelnost může být dobrou obranou, dokonce lepší než tajemnost. Tajemný člověk vyvolává otázky, zájem, podezření, strach. Být průhledný jako igelit ujišťuje, nechává chladným, někdy i nudí, pokud udržím dostatečnou chladnost při vykládání i těch největších tajemství - když to přestane být tajemstvím a nijak mi nevadí, že to druzí ví, přestane to být pro ně zajímavé. A přestanou se ptát...

Chtěla jsem být tajemná, abych byla pro druhé zajímavá. Jenže někteří si to vyložili po svém, byla jsem ta "divná", ta "co je pozoruje jako pokusné králíky". Ani ta bezbřehá otevřenost se mi nezdá mou strategií. Myslím, že nejlepší pro mne je udržet se přirozenou a případně své činy osvětlit, vyvolají-li nějaké pozdvižení. Tajemnost si stejně neurčuji já, určuje mi ji okolí podle toho, co je zrovna pro ně tajemné. A já si ji vlastně nevybrala dobrovolně. Ani tu touhu se každému zavděčit. Nechci druhé lidi děsit ani přitahovat na to, že mě nechápou. Je to dvojsečné a můžu se v tom ztratit i sama...